Při utírání prachu jsem včera narazila na dceřinu otevřenou učebnici chemie. Začetla jsem se do prvního odstavce, ale vůbec jsem tomu nebyla schopna porozumět,“ svěřila se nedávno kolegyně s přírodovědným vzděláním, jinak matka studentky třetího ročníku gymnázia. Udělala jsem svého času podobnou zkušenost. Vzhledem k tomu, že obsahu nebyla schopna porozumět ani moje dcera, která z něj měla být zkoušená, poslala jsem ji za sousedkou, inženýrkou chemie, jestli by jí problém nevysvětlila. Nakonec vysvětlila, ale trvalo jí podle jejích vlastních slov víc než hodinu, než porozuměla ona sama. Musím se začít zajímat, pro koho se vlastně takové učebnice chemie píší.
Teprve televizní seriál BBC Zázračná planeta Země mi před týdnem v jediném padesátiminutovém dílu úplně objasnil, co umožnilo život na naší planetě. Museli jsme to brát i ve škole, ale zvláštní věc, vůbec si na to nepamatuju. Těžko říct, jestli proto, že mne ve věku dospívání zajímaly, jako většinu mladých lidí, úplně jiné věci, nebo nám to prostě vykládali moc složitě, nezajímavě a málo názorně. Možná všechno dohromady. Skoro se mi chce říct, že někdy vydá hodina strávená před televizní obrazovkou za měsíce strávené v lavici. Ale nenaštvala bych tím učitele?
Ještě jednou se musím vrátit k postřehům Richarda Pipese o Harvardu, kde léta působil. „Po roce 1968, kdy zemi zaplavila vlna univerzitních nepokojů, nebyly už univerzity nikdy stejné jako dřív. Zatímco předtím většina zaměstnanců Harvardu tuto školu vystudovala a pociťovala k ní velkou loajalitu, jejich následovníci byli často profesionální manažeři, pro které Harvard představoval jen další pracovní místo, jehož se ochotně vzdávali, jakmile se vyskytlo další. Tento proces usnadnil i rozpad bostonského intelektuálního společenství odtrženého od života a také úpadek britských a německých univerzit, které Harvardu sloužily za vzor.“
Mohl by to být malý příspěvek do naší současné, oproti Západu poněkud opožděné diskuse o reformě vysokoškolského vzdělávání (Bílá kniha). Manažerské vedení škol je přece jedním ze zásadních požadavků nového pojetí.
Zajímavá zůstává i vzrušená diskuse o reformě amerického zdravotnictví. Zdá se, že nejvíc popuzuje politiky i nemalou část veřejnosti návrh na zřízení státních pojišťoven, který by zatížil státní rozpočet a navíc by poškodil soukromé pojišťovny. „Vláda by jejich byznys vlastně znárodnila,“ píše se v jedné analýze, kterou otiskla MF Dnes.
Člověk přitom nemůže nepomyslet na pár let staré zřízení našeho českého státního podniku na zadávání maturit (Cermat), který podle této logiky bezpochyby poškozuje (znárodňuje?) byznys testovacích agentur, jako je třeba Scio. Nedělá totiž nic jiného než ony: testuje, jaké jsou výsledky vzdělávání.
