Je zajímavé, pokud se naskytne příležitost, srovnat zvyklosti návštěvníků (klubových) koncertů v různých zemích Evropy. Totiž pokud si někdo stěžuje na to, že u nás nebývá „ta správná atmosféra“, nebo publikum nekomunikuje a „stojí jak zařezané“ a zgeneralizuje tuhle -spíše výjimečnou situaci - na veškeré koncertní dění, možná by ho z omylu vyvedl výlet do náhodné evropské země.
Typickým, ale možná až příliš extrémním příkladem je Londýn. Publikum, pokud to nejsou teenageři, kterým hrají jejich miláčci z titulních stran magazínu NME, bývá o víkendech zahlceno desítkami akcí, a tak není divu, že se na jedné z nich ocitnou spíš náhodou. Taková kapela hraje několika sedícím návštěvníkům, kteří jsou „zpruzení“ z toho, že si chtějí povídat a neslyší vlastního slova, obsluze a několika zoufalcům u baru. Ještě hůř jsou na tom předkapely, často tzv. nutné zlo, na které v malých klubech není zvědavý už vůbec nikdo. Pokud ale kapela bere situaci s nadhledem, dokáže z vystoupení vykřesat i nějaký ten vtípek.
Jedna formace to dotáhla k dokonalosti, když poloprázdnému klubu, kde publikum většinou posedávalo a před pódiem stála jen hrstka odvážných fanoušků, zpěvák ironicky sdělil: „Díky těm lidem, co sedí támhle vzadu. Tahle písnička je pro vás!“ Všichni, co stáli přímo proti pódiu a do té doby relativně vděčně tleskali, si odešli nakvašeně sednout.
Specifickým případem je publikum festivalové, protože je obvykle mezinárodní a tak má každý hrající interpret „své“ fanoušky, kteří jej přijdou podpořit, i kdyby jeho hudba náhodou nezasáhla jiné lidi. Ovšem i na takových akcích se dá zažít nejedno faux-pas. Na loňském festivalu na konci srpna v italské Bologni byly za hlavní hvězdy Tool a Nine Inch Nails.
Všech pět kapel, které hrály před nimi (a byly tak vlastně jakoby jen předkapelou, oním „opruzem“, co jen zdržuje), se muselo konfrontovat s těžkým nepochopením své produkce; v podstatě tam jenom překážely. Italské publikum, natěšené na Tool a zabírající si své přední místo s dostatečným předstihem, zásadně netleská. Sedí a žvaní. Rýpe se v nose. Všechny ty věci, které by vás, ať už z respektu k právě hrající kapele, nebo z vlastní slušnosti, většinou ho nenapadlo dělat.
Česko je jedna z mála zemí, kde publikum bere předkapelu jako regulérní součást koncertu. Poslouchá a dokáže ji ocenit, když má co říct. Když nadchne, vyžádá si další písničku. Věc, která je jinde nevídaná.
O autorovi| Jana Kačurová, redaktorka LN
