Když člověk netuší, jak vyřešit akutní problémy, které mu přerůstají přes hlavu, unikne v sebezáchovném pudu do světa snů a dlouhodobých vizí. Je to jeden z příznaků těžkých časů. Přesně takový únik a vytěsňování problémů teď vidíme v české i evropské politice. Skutečně důležité věci poznáme podle toho, že se o nich taktně mlčí. Maskovací vize se naopak představují na velkých konferencích a summitech. Na evropské scéně je to teď dokonce ještě viditelnější než v české politice. Evropská unie a obzvláště eurozóna stojí před nejtěžší zkouškou za několik desetiletí. Ekonomická krize zastihla Evropu hodně zranitelnou. Známý britský historik Niall Ferguson začátkem roku v rozhovoru pro LN řekl, že Evropa bude patřit mezi hlavní poražené této ekonomické krize. Přinejmenším Řecko, ale možná i některé další předlužené země se dostaly na hranu státního bankrotu.
Ještě před rokem to byly čistě teoretické úvahy. Nikdo si nepřipouštěl, že by se něco takového vůbec mohlo stát.
Němci rychle přispěchali s prohlášením, že nikoho nenechají padnout, přestože maastrichtská smlouva záchranu jedné země druhou výslovně zakazuje. Když je ale vůle, cesta se vždycky najde. Krachující státy by se daly zachraňovat ze společného fondu. Tak nějak mlčky se počítalo s tím, že by ho naplnili hlavně Němci. Britská média si ale dala tu práci a spočítala, kolik by každá země musela do záchranného fondu přispět podle síly své ekonomiky. Tichý plán B Jenže celá debata výrazně podpořila Řeky v jejich ležérním přístupu ke snižování rozpočtových schodků. A investory ujistila, že dál mohou v klidu kupovat řecké dluhopisy s čím dál vyššími úroky. Ta země přece nikdy nezkrachuje, takže je to dobrý obchod.
Teď ale Němcům došla trpělivost a začali na trh vypouštět testovací balonky signalizující bankroty v eurozóně. A den po dni přidávají plyn. Nejprve pohovořil v rozhovoru pro italské noviny člen bankovní rady Evropské centrální banky Jurgen Stark. Obratem mu přitakal šéf rozpočtového výboru Bundestagu Volker Wissing. Ve čtvrtek se pak přidaly těžké váhy. Tradičně zdrženlivá a opatrná německá kancléřka Angela Merkelová připustila, že euro čekají velmi těžké časy. A guvernér ECB Jean-Claude Trichet po zasedání bankovní rady týž den varoval: „Žádná vláda ani země od nás nemůžou očekávat speciální zacházení.“ Kdyby to měly být jen ostré pobídky do Atén, aby se už konečně tamní politici přestali vytáčet a přišli s razantními úsporami včetně snižování platů a sociálních dávek, jako to udělali Irové, bude to docela riskantní hra.
Spíš to vypadá jako skutečná příprava na státní bankroty a dobrovolné či nucené odchody z eurozóny. Ve frankfurtské centrále ECB už se potichu sepisují plány, jak by takový výstup mohl v praxi vypadat. Autorem studie je řecký právník Evropské centrální banky Phoebus Athnassiou. Popisuje scénář, jak by si země nuceně vytlačená z eurozóny mohla dál ponechat euro, nebo by naopak mohla přestoupit na jinou měnu. Možnost dobrovolného odchodu z eurozóny nebo Evropské unie řeší Lisabonská smlouva. Zajímavé je, že řecký právník dochází ve svém rozboru k závěru, že země opouštějící eurozónu musí zároveň odejít i z EU.
Plán B se tedy přinejmenším mezi frankfurtskými technokraty už připravuje. S odchodem některé upadající země navíc už počítají i investoři, kteří obchodují s vládními dluhopisy. „Dřív, než někdo nový do eurozóny vstoupí, někdo jiný odejde,“ řekl v prosinci v rozhovoru pro LN vlivný dánský ekonom Lars Christensen.
Ostatním zemím eurozóny navíc teď vůbec nevadí, že testování státních bankrotů euro oslabí. Politici považují společnou měnu za příliš silnou. A hlavně velkým exportérům, jako je Německo nebo Itálie, by pokles výrazně usnadnil probouzení z recese. Proti slabému euru dnes nikdo protestovat nebude.
Dvourychlostní euro Samozřejmě bude výrazně záležet hlavně na tom, co se bude dít v Řecku. Státní bankrot by se v zemi s tradicí ostrých demonstrací asi neodehrál zrovna v pokojné atmosféře. A rozhodnutí Němců neposlat do Atén ani záchranné euro by pod tlakem násilností nebo rabování nejspíš dlouho nevydrželo.
Znalci poměrů se obávají, že krach v Řecku by se podobal státnímu bankrotu Argentiny v roce 2002. Lidé tehdy v Buenos Aires vzali útokem nejen supermarkety, ale i lékárny. V zemi bylo v jednu chvíli problém dostat se i k životně důležitým lékům, jako je inzulin.
I bez státních bankrotů se ale dají očekávat v eurozóně velké těžkosti. Rozdíly mezi silnými a slabými se nebudou zmenšovat, ale prohlubovat. Erwin Stelzer varuje ve Wall Street Journalu před dvourychlostní eurozónou.
Nejsilnější ekonomiky, Německo a Francie, se nejspíš proberou z krize relativně rychle. Ani jedna z nich neutrpěla velké šrámy a státní dluhy se jim nevymkly z rukou. V Paříži a Berlíně si naopak při krizi vylepšili sebevědomí z toho, že jejich etatistický, respektive sociálnětržní model obstál v těžkých časech lépe než anglosaský liberalismus. Na žádnou stále užší Evropu, o níž sní němečtí a francouzští politici, teď není doba. Neustále se prohlubující integrace, kterou někdejší předseda Evropské komise Romano Prodi přirovnával k jízdě na kole, bude v unii s krachujícími členy dost obtížná.
To vše mají zamaskovat velké vize. Španělský premiér José Luis Rodriquez Zapatero, který teď šest měsíců unii povede, přichází s velkým plánem Strategie 2020. Chce v ní, podobně jako v někdejší lisabonské strategii, stanovit cíle, které je potřeba splnit, aby se Evropa stala jedničkou v mezinárodní konkurenci. Z lisabonských závazků se ale nesplnilo téměř nic. Nebo přesněji řečeno: ten, kdo je splnit chtěl a byl přesvědčen, že mají smysl, si jich hleděl už dávno před lisabonskou strategií a bez ohledu na ni. Finové, Dánové a Nizozemci nemají dlouhodobě problém udržet se ve světové konkurenci na špici. Španělé se snaží. Ale Řeky nebo Portugalce k žádným potřebným reformám nikdo nepřinutí.
Zapatero teď navrhuje dodržování strategických cílů vymáhat pobídkami a sankcemi. To vypadá opravu přesvědčivě ve chvíli, kdy se hromadně a beztrestně porušují maastrichtská kritéria. V Zapaterově strategii se těžko hledá jiný cíl než odvedení pozornosti od vážných problémů. Jako náhražková agenda se může prosadit i řada dalších věcí. Hodí se vše, co dokáže odvést pozornost. Bývalý německý prezident Roman Herzog a nizozemský komisař Frits Bolkenstein ve společném článku ve Frankfurter Allgemeine Zeitung varují, že se Evropská unie ocitla na scestí a kvůli posedlosti regulacemi jí hrozí rozpad.
Podobná pštrosí atmosféra vládne i v domácí politice. Česká národní banka varuje, že dlouhodobě utrácíme přinejmenším o 180 miliard ročně víc, než si můžeme dovolit. To nejsou krizové schodky, to je strukturální deficit, s nímž musíme počítat i v časech vzestupu. Bankéři vyzývají politiky, aby bez odkladů přišli s návrhy na snížení schodků. Marně. Je před volbami. ODS, která si alespoň před částí svých stoupenců potřebuje udržet image fiskálních konzervativců, sepisuje Vizi 2020 a mluví o vyrovnaném rozpočtu v roce 2017. Bohužel ani nenaznačuje, co pro snížení neúnosných dluhů udělá letos. Druhý potenciální premiér Jiří Paroubek se už ani neobtěžuje s úspornými vizemi. Schodky se svou hlasovací koalicí vesele dál prohlubuje a maximálně, přesně ve stylu řeckého premiéra Papandrea, připustí, že peníze by se daly ušetřit omezením korupce, výdajů na stavby silnic a provozu státních úřadů.
Když jsme zažívali prosperitu, razil se názor, že lidé v takové chvíli žádné nepopulární reformy a omezení nepřijmou. Historie učila, že se dají prosadit jen v těžkých časech, kdy už není jiná možnost. Teď jsme na hraně bankrotů a utíkáme k futuristickým vizím. Asi problémy budeme vytěsňovat až do chvíle, než nějaký státní bankrot v Evropě opravdu uvidíme.
***
Dřív, než někdo nový do eurozóny vstoupí, někdo jiný odejde
O autorovi| LENKA ZLÁMALOVÁ analytička LN
