Dění kolem velkotržnice Sapa v pražské Libuši narušilo převládající obraz, který si o Vietnamcích utvořila česká společnost. Namísto pracovitých a úslužných přistěhovalců se najednou objevují feťáci a ztracenci bez domova. Vietnamská společnost se v Česku natolik stratifikovala, že si přivezla i vlastní proletariát. Není tedy již jen dojnou krávou na všimné pro české činovníky. Vietnamci v Česku představují vše, čeho se Čechům nedostává. Jsou zakotveni v řádu kultu předků vyžadujícím neustálou práci pro zachování rodu. Jeho kontinuita je jištěna službou rodinnému oltáříku, zajišťujícímu věčnost. Nemusí se tudíž zabývat systémem důchodového zajištění starých, protože výživa předků, ať již drobty mrtvým, nebo péčí o dožívající, je zárukou vlastní nesmrtelnosti. Jediná potíž může spočinout v nutnosti zplodit syna, protože jedině ten může udržovat kult. Dcera totiž bude sloužit předkům svého muže. Stát důležitý není. Je to jen mocenský aparát mandarínů, s nimiž je potřeba vyjednávat. A čeští mandaríni jsou hodní. Ve studii o vietnamské migraci uvádí vietnamistka Eva Pechová spontánní konstatování vietnamského mladíka: „Vietnamci jezdí do Čech, protože už jich je tu hodně, Češi jsou hodní a zákony jsou hloupé.“ Význam tvrzení „Češi jsou hodní“ pak ilustruje citací z česko-vietnamské konverzace vydané Vietnamci v ČR: „Prosím, mohl/a byste otevřít motor? Vašemu autu teče hodně oleje. Zaplatíte pokutu 1000 Kč./ Prosím, buďte hodný. Tady máte 300 Kč.“ Stratifikovaná společnost s vlastními otroky Vietnamští trhovci se tak po léta stali dojnými kravami české státní správy i samospráv. Výši za léta vyplaceného všimného už nikdo nespočítá. Ekonomika trhovců je po výtce hotovostní a osudy při raziích zabavených peněz jsou podle jejich podání pestré: jen menší část je prý zanesena do policejních protokolů, větší se stává kořistí. O tu se údajně vede mezi mandaríny lítý boj.
Ale spíše než možná korupce proniklo dojením specifické vietnamské ekonomiky na veřejnost podráždění některých obyvatel pražské Libuše z rojení podivných existencí kolem velkotržnice Sapa. Českovietnamské zprostředkovatelské agentury totiž od roku 2007 natáhly na práci do českých montoven kolem dvaceti tisíc „podnikatelů“ – vietnamských venkovanů vybavených živnostenským listem. Ti pak s nástupem krize přišli o práci a mnozí se stáhli k Sapě. Živoří a čekají na příležitost k výdělku, pokud nezačali fetovat a živit se, jak se dá. Program dobrovolných návratů ministerstva vnitra se na ně nevztahuje, a i kdyby ano, zájem by o něj neměli. Oni a jejich rodiny ve Vietnamu jsou u zprostředkovatelů českých víz zadluženi horentními částkami, v průměru asi 12 tisíc amerických dolarů. Dokud si aspoň nevydělají na dluh. Jinak nosí na čele neviditelný cejch: návrat domů – nežádoucí.
Kdo jsou oni zprostředkovatelé? Nejedná se jistě o masu vietnamských gastarbeitrů cyklovaných v turnusech od sedmdesátých let v rámci dohod RVHP, ale jen o ty z posledních turnusů roku 1989, kteří začali bystře obchodovat s textilem a digi zbožím. Začátkem devadesátých let se za nimi vypravili i rodinní příslušníci a v roce 1993 se k nim přidaly další tisíce Vietnamců z bývalé NDR. Těm nová všeněmecká vláda zrušila víza a nabídla jim při opuštění území finanční kompenzaci. Větší množství Vietnamců se též přistěhovalo z Polska (část Vietnamců, kteří mají trvalý pobyt v ČR, ve skutečnosti pobývá v Polsku) a z Maďarska.
Tam totiž museli čelit silné čínské konkurenci. Vietnamci přitom nejsou v Česku oficiálně považováni za národnostní menšinu.
České občanství jich doposud získala necelá tisícovka, ostatních až osmdesát tisíc jsou rezidující cizinci. Nemají zájem vzdát se vietnamského občanství, jak by při získání českého museli.
Vietnamská společnost v Česku se natolik stratifikovala, že si přivezla vlastní otroky. Mýtus o přičinlivých a po vzdělání prahnoucích vietnamských přistěhovalcích je v syrové realitě kontrován vznikajícím sociálně vyloučeným společenstvím ztracenců. Jedná se povětšinou o chudé rolníky ze středního Vietnamu a delty Rudé řeky. Ve vietnamštině je hanlivě označují jako qa – slepičí, hloupí a naivní, nebo thoc – zrnka rýže, tedy křupani. Pro zprostředkovatele, kteří se umí pohybovat v českém a vietnamském korupčním prostředí, jsou tito chudáci stejným vývozním artiklem jako jakýkoliv jiný šmejd. Pro jejich dlouhodobou vydíratelnost vlastně artiklem výhodnějším. Uvnitř struktur vietnamské migrace neexistují jen obchody a kadeřnictví, ale i bordely s náctiletými bezprizornými Vietnamkami, dovezenými do Česka jen za tímto účelem. Nyní disponuje i vlastním dovezeným proletariátem. Feťáci místo sexy spisovatelky Mystifikace spisovatele Jana Cempírka, který v roli mladé vietnamské imigrantky v Česku sepsal dívčí román Bílej kůň, žlutej drak a získal tak loni literární cenu, prozradila očekávání české rádoby multikulti společnosti. Nadané (tzv. banánové, vevnitř bílé, na povrchu žluté) děti nové menšiny vstupují na pole české literatury. Na místo sexy česky píšící vietnamské holčiny jsou tu ale vietnamští ztracenci a feťáci, kteří obtěžují obyvatele domů v okolí tržnice Sapa v pražské Libuši. Místní radnice dokonce hrozí zřízením české domobrany a mluví o vzniku nového ghetta. Vyostření vztahů v okolí Malé Hanoje, jak se obřímu komplexu tržnice přezdívá, je mimo jiné i vyústěním toho, že české paní na hlídání jsou v Praze na rozdíl třeba od Karlovarska pro mnohé Vietnamce cenově nedostupné a děti bezprizorně bloumají ulicemi a experimentují s drogami. Údajně jsou také do Česka vietnamskými rodinami umísťované problémové děti, aby dostaly za vyučenou.
Roky převládající obraz pilného trhovce a dětí premiantů tak bere za své. Dojná kráva vietnamské migrace si přivedla problémová telata. Ta budou možná dobrá akorát jako zahradníci v pěstírnách marihuany nebo k fingovaným sňatkům s místními deklasovanými skupinami. Již nyní se Vietnamci stali primárními dealery drog v romských ghettech. K udržování oltáře předků je třeba hodně peněz, protože v Česku není hodno mít místo posledního odpočinku. Mrtví putují zpátky v rakvích k břehům Rudé řeky. Vietnamské hroby, natožpak hřbitovy, v Česku nenajdete.
Česká společnost, v které rodiče mají vůči dětem veškeré povinnosti a děti vůči rodičům žádné, je němou kulisou migrační vietnamské komunity, u které je tomu zcela naopak. Němé ticho již v minulých týdnech zaměřila cloaca maxima české politické scény a avizovala zájem na dění kolem tržnice Sapa. Dělnická strana, dnes sociálních jistot, o sobě míní dát opět vědět. Takže namísto očekávání, že sexy Vietnamka napíše česky literární trhák, se tak spíše v ulici Na Domovině v pražské Libuši mohou dočkat toho, že si český nácek a vietnamský ztracenec natrhnou, řekněme, ucho.
***
Vietnamští venkovani vybavení živnostenským listem přišli s nástupem krize o práci a mnozí se stáhli k Sapě. Živoří a čekají na příležitost k výdělku, pokud nezačali fetovat a živit se, jak se dá.
O autorovi| ROMAN KRIŠTOF, publicista
