Prezidenta Obamu vynesla před pouhými dvěma lety do Bílého domu nečekaná finanční krize, brilantní rétorika ohromujícího řečníka naděje a změny, přispěl i neoblíbený republikánský předchůdce, slabý protikandidát a nakonec i celonárodní touha zbavit se komplexu z otrokářství a nespravedlivého nařčení z rasismu.
Důsledkem národní euforie při volbě prezidenta mohlo být jen hluboké rozčarování. Na rozdíl od Evropanů, kteří se snaží na své politiky po volbách ihned zapomenout, Američané s nimi bojují neustále.
Národní život a vlastenectví se projevují permanentní politickou aktivitou, národ emigrantů totiž nemá zakotvení v půdě, v dějinách a soudržnosti etnika; je zakotven v konstituci a politika je jeho ztělesněním. Tahle nejlidovější ze všech demokracií je založená na náboženské víře v rovnost před (Stvořitelem) zákonem a na individualistické zodpovědnosti za svůj život, ze které Američanům vyplývá instinktivní nedůvěra vůči federálnímu establishmentu a vzdálené centrální vládě, jež by se chtěla plést do jejich životů.
Procitnutí z naivní euforie bývá bolestivé a daleko hlubší, než by pouhá ztráta vládní většiny ve sněmovně a zklamání z Obamy mohly napovědět. V protestních volbách uprostřed prezidentských cyklů bývají takové ztráty běžné. Jenomže teď se Američané probudili do své historie, přestože na chvíli uvěřili, že je vláda schopna okamžitě finančními investicemi nahradit jejich úbytek na trhu, jak tvrdili keynesovci v čele s Paulem Krugmanem, a vrátit hospodářství do ztracené rovnováhy.
Jestliže však po dvaceti měsících astronomických injekcí (6 procent HDP) hospodářství i nezaměstnanost (v Americe nepředstavitelných 9,6 procenta) stagnují, tak je něco s doktrínou státních investic jako zázračného multiplikátoru ekonomického růstu v nepořádku. Běžný Američan samozřejmě o slavném ekonomovi J. M. Keynesovi nikdy neslyšel, zato ví, že jsou miliony mladých lidí bez práce a že se státní dluh rozjel a přesáhl patnáct bilionů dolarů, což je suma naprosto nepředstavitelná. Tady je příčina spontánního heterogenního lidového hnutí nazvaného (v plurálu) Tea Parties, jež sice podpořilo mnoho kandidátů opozice, ale je stejně kritické vůči republikánům, kteří dopustili „big government“ čili evropskou vládu vysokých daní, byrokracie a státních neefektivních investic. Probudil se opět zdravý kapitalistický instinkt, bez knih a bez ekonomické vzdělanosti, jenž ví, proč se stala Amerika zemí prosperity (mimochodem, jedinou velkou zemí), je to přece důsledek pružného trhu, nízkých daní a soukromých investic, nikoli vysokých daní a státních investic jako ve stagnující Evropě.
Šťastný národ, který ví, že existuje rozdíl mezi prosperitou státu a prosperitou občanů (Thomas Carlyle) a že každá vláda chce neustále rozšiřovat své panství ve společnosti. Proto je také Tea Party, tak jako jeho revoluční předchůdce, příslibem zásadní změny amerického politického života – v příštích prezidentských volbách už nebudou proti sobě stát dvě ideologie poručnického státu – sociální demokracie a sociálního konzervatismu.
A chudák Obama? Jeho rétorika ztratila kouzelnou moc a většina lidí má divný pocit, že není ani Američan, ani Afroameričan.
***
Probudil se zdravý kapitalistický instinkt, jenž ví, proč se stala Amerika zemí prosperity. Je to důsledek pružného trhu, nízkých daní a soukromých investic.
O autorovi| ALEXANDER TOMSKÝ, publicista
