Barack Obama bude mít v prezidentských volbách určitou podporu z nečekaných koutů americké politiky. Přikloní se k němu část atlanticistů a republikánů. Potvrzují to analýzy veřejného mínění. Někteří moji známí, kteří volí pravici, jsou buď už rozhodnuti pro Obamu nebo o něm vážně přemýšlejí.
Kvůli liberálně levicovým postojům, kterými se talentovaný chicagský politik s neobyčejným kouzlem osobnosti etabloval, může taková podpora vypadat jako překvapení. Nemá přitom nic společného s jeho logickým posunem do středu, kde loví nezávislé voliče, kteří by normálně byli doménou jeho rivala, republikánského rebela Johna McCaina. Ani pohled na pravicová média žádný posun ve prospěch Obamy neukazuje. Jeho triumfální cesta do Evropy je tam vykládána jako přetažená – Obama si prý neuvědomil, že ještě není prezident, ale pouhý kandidát. Jeden komentátor napsal o jeho berlínském projevu, že to bylo „sladké nic“.
Pokračování na straně 8
Dokončení ze strany 1
Proč tedy někteří republikáni a mnozí atlanticisté chtějí Obamu? Ze dvou důvodů, které jsou vzájemně provázány: pragmatického a morálního. Protipól generace arogance Spojené státy mají ve světě vůbec nejhorší pověst, jakou kdy měly poté, co se staly mocností prvního řádu. Nikdo nezpochybňuje, že Obama má větší šanci než jeho sok tuto pověst napravit. Konzervativní pravice se spíš snaží zpochybnit závažnost této analýzy. Poukazuje na to, že popularita je prchavá a vrtkavá věc a mezinárodní politika není soutěž o to, kdo je oblíbenější. A za běžné situace a v případě běžného politika by měla jistě pravdu.
Jenže naše éra – éra končící jasné americké dominance, konce onoho pověstného amerického „unipolárního momentu“, který trval zhruba dvacet let po skončení studené války – je vše jiné, jen ne běžná. A Obama není běžný politik.
Ve světě, kde USA jsou jasně dominantní jen vojensky, kdežto politicky, hospodářsky a kulturně se stávají jednou z několika silných světových entit, záleží především na legitimitě jejich konání. Rozhodnouli se pro nějakou akci včetně vojenské, mohou být Spojené státy úspěšné jen potud, pokud bude značná část zeměkoule považovat jejich akci za legitimní.
To je zřetelné poučení z Iráku – tamní válka, zdá se, spěje k úspěšnému konci, aniž by si toho kdo všiml. Může za to generace „arogance na druhou“ (jakási škodolibá pýcha, urážení i potenciálních spojenců a vyžívání se v tom), čili politikové jako Dick Cheney, Donald Rumsfeld či John Bolton. Jenže ve světě, jehož souřadnice rámují televize a popkultura, kde tolik záleží na emocích, vášních a osobnostech, je toto cesta do pekel. Obama je protipólem této generace arogance na druhou. V elegantním poselství u berlínského Sloupu vítězství, který vejde do dějin jako jeden z velkých politických projevů, vyzval senátor z Illinois Evropany, aby se společně postavili „na stranu velké většiny muslimů, kteří odmítají extremismus…“ Stejný obsah, jako kdyby burcoval proti „islámským teroristům“, ale jaký rozdíl ve stylu! Namísto rétoriky, která rozděluje, je tu snaha najít co největší možný počet spojenců.
V pasáži o blokádě Berlína v roce 1948 zase Obama vzpomínal, jak si američtí letci shazující dětem potraviny a čokoládu získaly srdce Němců na generace dopředu. Vypadá to lacině, ale jsou to mocné symboly jdoucí ke kořenům pragmatické politické úvahy: láska vedoucí k loajalitě a legitimitě urazí v dnešním světě velký kus cesty a z transatlantických vztahů se, bohužel, začaly tyto veličiny ztrácet. Věrohodná americká story Tato slova si nemůže dovolit říct každý, aniž by nezněla hloupě. To není Obamův případ, což je druhý důvod, proč ho část pravice bude volit, a vychází ze seriózní morální reflexe. Jeho příběh muže černé pleti, syna bělošky z Kansasu a keňského přistěhovalce-pasáka koz, je vpravdě americkou story. On sám, jeho úspěch, jeho osobní historie může nově a věrohodně světu zpřístupnit hodnoty, na nichž Amerika stojí.
Amerika je univerzální idea, ne dědictví zakleté do genů; je to společnost, která je ochotná se zlepšovat a zdokonalovat především proto, že si je vědoma vlastní nedokonalosti. Ošklivá, neospravedlnitelná skvrna politicky stvrzovaného rasismu svými důsledky pořád zasahuje generace, které o ní možná v detailech ani moc nevědí. Jak lépe jí překonat, než volit černocha, navíc politika, který na rozdíl od jiných černé pleti nemává bělochům jejich rasistickou minulostí před očima, aby je morálně vydíral?
McCain je kvalifikovanější politik s lepším odhadem a asi i větší odvahou než Obama. Bude-li však chtít vyhrát, musí být letos silnější než historie sama.
Tomáš Klvaňa, manažer a univerzitní pedagog
O autorovi| TOMÁŠ KLVAŇA, manažer a univerzitní pedagog
Obama sám, jeho úspěch, jeho osobní historie může nově a věrohodně světu zpřístupnit hodnoty, na nichž Amerika stojí
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
