NEW YORK/PRAHA „Když se stagnujícího baseballového manšaftu ujme nový trenér, taky sází na prověřené hráče. Záleží na tom, jak je povede. V podobné situaci je teď Obama – přizvat do vlády lidi, kteří už pracovali pro Clintona, přece neznamená, že se k moci vrací Bill Clinton,“ vysvětloval novinářům mluvčí nově zvoleného amerického prezidenta Baracka Obamy Robert Gibbs.
S dalšími a dalšími jmény, která se objevují v médiích v souvislosti s jednotlivými posty v nově sestavované vládě, sílí přesvědčení, že moc převezmou de facto titíž lidé, kteří už vládli. Titíž lidé, od nichž se Obama během své předvolební kampaně distancoval. „Změna nepřijde z Washingtonu, změna přijde do Washingtonu,“ sliboval voličům. Na mysli měl i spolupracovníky bývalého šéfa Bílého domu Billa Clintona.
Zasloužená odměna Zmiňovaným lidem svázaným s bývalými vládami vévodí jméno bývalé první dámy Hillary Clintonové, která by měla převzít ministerstvo zahraničních věcí. Právě o ní se teď hodně diskutuje.
Ještě v červnu stála proti Obamovi a bojovala s ním o nominaci. Souboj byl tak těsný, že de facto jej rozhodlo až srpnové shromáždění Demokratické strany v Denveru, které oficiálně nominovalo Obamu. Clintonová nikdy úplně neuznala svou porážku, přesto nakonec s manželem vehementně podporovali Obamu.
Logicky se proto vnucuje úvaha, že si teď vybírá zaslouženou – a podle všeho i předem dohodnutou – odměnu.
Komentáře amerického tisku se jen hemží úvahami, co všechno si asi na Obamovi vymohla. Nutno přitom brát v potaz, že její pozice byla víc než solidní nejen díky úspěchu v primárkách, ale i dík postavení, jemuž se manželé Clintonovi pořád ještě těší uvnitř Demokratické strany.
Nadšení nestačí Fakt, že se Obama poohlíží mezi „vysloužilci“, má ale ještě jeden, mnohem pragmatičtější důvod. Výstižně jej definoval někdejší Clintonův poradce William Galston.
„Musíte být buď zelenáč, nebo naivní, abyste věřil tomu, že změnu odstartujete tak, že všechny vyházíte. Mělo by to přesně opačný efekt – lidé bez zkušeností nedokážou nic změnit, ať už jsou jejich pohnutky sebevznešenější a jejich nadšení sebevětší,“ citoval Galstona deník The New York Times.
V dnešní době už to bez „vysloužilců“ nejde, dodávají analytici. Ostatně, stejně postupovali i republikáni, kteří v uplynulých dvaceti letech triumfovali v sedmi z jedenácti voleb.
Takřka všichni prezidenti se spolehli z větší části na „lidi z Washingtonu“. Jinými slovy se spolehli na ty, kteří zasedali nebo spolupracovali ve vládách jejich předchůdců. Naproti tomu demokrati se rozhodli spolehnout výhradně na lidi z vlastní strany, byť s minimem zkušeností. Začal s tím koncem 70. let Jimmy Carter a právě štáb nezkušených spolupracovníků, který si tehdy přivedl z Georgie, je to, co mu jeho kritici dodnes vyčítají.
„Barack Obama je pragmatik. Ideologie jde u něj stranou a vede k tomu i své podřízené,“ poznamenal šéf Obamova týmu David Axelrod a dodal: „Nehledá lidi, kteří mu budou vnucovat své vize. Dává dohromady vládu z lidí, kteří budou schopni realizovat jeho vlastní vizi.“
***
Clintonová nikdy úplně neuznala svou porážku, logicky se proto vnucuje úvaha, že si teď vybírá předem dohodnutou odměnu
