* LN Zoufalci jsou váš debut. Jak zvládáte mediální pozornost?
Je pro mě dost nečekaná. Když Zoufalci začali vznikat, vůbec jsem netušila, že to bude celovečerní film, scénář však zaujal produkci Negativ, začaly se shánět další finanční prostředky k natočení... I když jsem věděla, že Zoufalci půjdou do kin, nebyla jsem připravená na to, kolik věcí souvisí s publicitou a s propagací, které se mě už v podstatě netýkají. Jsem v těchhle věcech možná stydlivá. Myslím si, že by za filmaře měl mluvit jejich film, nikoliv reklama, ale dnešní doba už je taková, potřebuje přehledné škatulky.
* LN To vypadá, že vám trochu vadí, že Zoufalci začínají žít vlastním životem...
Já si plno věcí ráda dělám a vymýšlím sama. Něco bych prezentovala jinak. Marketingu a distribuci moc nerozumím a možná ani rozumět nechci; jen mi z laického pohledu některé věci přijdou zbytečné. To asi souvisí s tím, že svůj film vidím jedním způsobem a lidé, kteří se o něj „starají“, zase jiným.
* LN Zoufalce lze snadno označit za generační film. Jak tuhle škatulku vnímáte?
Vůbec jsem nečekala, že Zoufalcům připadne. Mě zajímaly výpovědi mých blízkých kamarádů, které spojuje to, že je jim stejně jako mně kolem třiceti. Některé naše problémy lze zobecnit na současnou generaci „Husákových dětí“. Ale myslím si, že generační výpovědi jsou teď spíš taková móda, například v seriálech. Je to vděčné téma, protože některé problémy s tím věkem skutečně asi souvisejí. Mě ale uhranula jedinečnost a otevřenost výpovědí mých kamarádů o jejich životech. Chtěla jsem si odpovědět na otázku, proč člověk (nejen) v tomto věku dělá určité bezútěšné věci a nedokáže se s tím v tu chvíli nějak adekvátně vyrovnat. Ten nadhled a případná reflexe přichází až zpětně s odstupem. Proto se i já na postavy Zoufalců dívám svým způsobem zvnějšku.
* LN Zoufalci vznikali v rámci dílny Věry Chytilové. Nakolik vás ovlivnila?
Do její dílny jsem šla v druhém ročníku, kdy si studenti můžou pedagoga vybrat. Teď jsem spíše ve fázi, kdy se všude píše, do jaké míry jsem jí ovlivněna a tak dále. Ač si jí nesmírně vážím a uznávám ji, z těchto srovnání se snažím vymanit, protože člověk by rád vždy nalezl právě tu svou vlastní cestu. Nicméně inspirace tu je: vždy se mi na ní líbil její spontánní přístup k filmu, její práce s natočeným – ona tomu říká „uloveným“ – materiálem, který až ve střižně může odhalit nečekané spojitosti a daleko silnější významy, než se třeba ze scénáře mohlo zdát.
* LN Jsou režiséři, kteří říkají, že je samotné natáčení moc nebaví a že hlavní tvůrčí proces je právě až stříhání. Jak to vnímáte vy?
Já jsem netrpělivá, nedokázala bych psát scénář dva tři roky. Přestalo by mě to zajímat, nebo by mě začalo zajímat úplně něco jiného. Když píšu scénář, těším se na natáčení, na natáčení do střižny a ve střižně už nenápadně přemýšlím, že bych zase chtěla psát něco úplně jiného. Střižna je příjemná v tom, že tam není stres, že nehrozí, že by určité organizační věci mohly krachnout. Zjistila jsem ale, že krizové momenty mi nevadí ani na natáčení. Beru je jako znamení, že má být něco jinak, než jsem si to vymyslela. Jsem v tomhle fatalista a někdy na to úplně hřeším. Třeba obsazování herců do některých malých, vyloženě epizodních rolích někdy nechávám schválně až do posledního okamžiku. Ten, který to má hrát, to nakonec přece hrát bude – a většinou se objeví nečekaně zajímavý člověk. Občas si vzpomenu na to, co říkával jeden můj kamarád: když měl jít na „stopa“, nikdy nespěchal, protože ten řidič, který mu zastaví a sveze ho, stejně možná ještě vůbec nevyjel...
* LN Jak jste točili dlouhé a náročné scény kolektivní debaty a hádky, kde se sejde všech šest hlavních postav pohromadě?
Hádku jsme točili nadvakrát, nejdřív z jedné strany na všechny sedící a potom reakce těch na druhé straně. Do detailů rozepsaná nebyla, herci měli jen dané okruhy, o kterých měli mluvit. Hodně to stálo na Simoně Babčákové, Václavu Neužilovi a Jakubovi Žáčkovi, protože se spolu dobře znají a neměli problém si nadávat a být na sebe zlí a sarkastičtí. Problém byl jen se zvukem, protože při takové scéně si herci nesmějí skákat do řeči, ale když vás něco při improvizaci napadne, je těžké ubránit se a neříct to hned. Scénu debaty v bytě jsme měli možnost točit na dvě kamery, ta už rozepsaná byla v podstatě slovo od slova. Vznikla tak, že jsme se s kamarády, kteří se stali předobrazem filmových postav, bavili, jako bychom spolu opravdu chtěli odjet na statek, a natočila jsem si to na video. Ze záznamu jsem si pak opisovala autentické výroky a reakce, které se použily do scénáře, ale je pravda, že některé „okrajové“ výroky si tam přidali i sami herci.
