Je to skutečně dávno. Dějiny mě nebaví. Vůbec mě to nezajímá. (Studentská účelová pracovní skupina, Nizozemsko.) Tento výrok středoškolského studenta o dějinách holokaustu možná nereprezentuje všechny studenty v Evropě, ale vyvolává otázky týkající se významu minulosti v současné době: jakou památku, jaké vzdělání a především, jakou historickou reflexi potřebujeme v Evropě 21. století?
Nevyužitý potenciál V Osvětimi se u příležitosti dnešního Mezinárodního dne památky obětí národního socialismu sejde 27 ministrů školství zemí Evropské unie. Agentura Evropské unie pro základní práva zde představí zjištění studie o tom, jak pamětní místa holokaustu a muzea věnující se historii přispívají k předávání znalostí o holokaustu a lidských právech mladým lidem v Evropské unii. Zjištění studie si v mnohém protiřečí.
Co tedy můžeme udělat pro to, aby se mladí lidé mohli zaobírat minulostí a mohli ocenit její význam pro současnost? Jakou úlohu v tomto procesu mohou sehrát pamětní místa? A jak můžeme vytvořit kulturu kritické historické reflexe, která zahrnuje sebekritické posouzení našich sociálních dějin, úvahy o jejím vlivu na to, čím jsme dnes, a jak se z ní můžeme poučit?
Pokud jde o vytvoření vazby mezi minulostí a současností, výsledky studie Agentury Evropské unie pro základní práva ukazují, že významná část dotazovaných učitelů a studentů si návštěvu pamětního místa holokaustu nijak nespojila s předáváním znalostí o lidských právech. Zdá se, že výuka o holokaustu je oddělena od výuky o historii a současném stavu lidských práv, a to jak ve výuce ve školách, tak ve vzdělávacích činnostech nabízených na mnoha pamětních místech. Je také zřejmé, že mnozí učitelé a studenti nevědí téměř nic o historii, podobě a rozsahu lidských práv.
Tím je třeba se zabývat. Dějiny holokaustu jsou dějinami systematického a záměrného porušování lidských práv. Ukazuje to fatální důsledky rasistické, biologistické a kulturalistické ideologie a touhy po nadřazenosti. Ukazuje to následky ponižování, odlidšťující rétoriky vyloučení a hledání obětních beránků. Ukazuje to cestu, která vedla k vyhánění, pronásledování a genocidě. Právě tento historický příklad nerespektování a porušování lidských práv činí z holokaustu navždy a pro všechny generace událost obrovského významu.
Extrémní příklad porušování lidských práv Vytvoření vazby mezi „výukou o holokaustu“ a „výukou o lidských právech“ je obzvlášť důležité při vzdělávání studentů různého původu a z různých prostředí. A to z toho důvodu, že všichni studenti, bez ohledu na jejich původ a na to, zda a jak slyšeli o holokaustu, mají jedno společné: stejně jako nám všem jim náleží lidská práva. Je v jejich zájmu, aby věděli, jaká jsou jejich lidská práva, co tato práva může ohrozit a jak my, jako společnost, je můžeme chránit.
Právě díky tomu je historie holokaustu, která je extrémním příkladem porušování lidských práv, důležitým kusem historie pro každého z nás. Proto je důležité, aby jak školy, tak pamětní místa rozvíjely a uplatňovaly výchovné metody, které přispívají k lepšímu porozumění lidským právům. Tím dosáhneme toho, že se minulost, která je stále vzdálenější, stane trvalým referenčním bodem k zamyšlení, a to především k vytváření současnosti. Díky tomu se „unavená prohlášení“ mladých lidí, jako je vyjádření zmíněné v úvodu, stanou spíše výjimkou než pravidlem.
O autorovi| MORTEN KJAERUM, ředitel Agentury EU pro základní práva
