Přečetla jsem desítky anket o nejpřitažlivějšího muže roku a některé z nich jsem jako šéfredaktorka ženského časopisu sama uspořádala. Jména vítězů se mění, ale výsledky se do jisté míry opakují.
Na prvních příčkách se určitě objeví politik. Muž, který má stříbrné skráně a informace o hrubém národním produktu. Zajistí, aby nám pravidelně vyváželi popelnice a nezametali s námi v EU. Bude tam jistě herec (zpěvák) prokládající sošky Oscarů (gramofonků) s výlety do zemí třetího světa. Na přední příčky také nominujeme sportovce s rodinou. Železný, Šebrle nebo Dvořák.
Milujeme tyto muže, protože chápeme jejich cíl. Ne všechny ale chápeme všechny cíle.
Mně kupříkladu není jasné, jak může tahle paní Dvořáková doma čekat, až jí Dvořáka přivezou z natrženou achilovkou nebo ještě větším svinstvem, které si způsobil jen proto, že někam hodil klacek s ostrou špičkou. Já osobně bych Tomáše domů nechtěla ani za nic, přestože je vtipný, chytrý, stará se o děti, a navíc je blonďák.
Nerozumím totiž jeho cíli. Sport mi nic neříká. Kdyby si mě pan Dvořák nějakým nedopatřením osudu vzal, měl by se mnou dneska peklo na zemi. Říkala bych mu ošklivé věci typu: „Postav oštěp do rohu a najdi si pořádnou práci“ nebo „všichni mají posekané trávníky, a ty se tu válíš s obstřikama“.
Jedním jsem si zcela jista: kdyby paní Dvořáková potkala mého muže, taky by nechápala vůbec nic.
Každá z nás dvou - z nás všech - má totiž pochopení pro jiný mužský cíl, jakkoli jsou zvláštní. Znám ženu, která se ztotožnila s cíli fotbalového klubu, jemuž fandí její manžel. Dívku obdivující karbaníka. Dámu, která nic nenamítá proti tomu, že nejdřív se musí nakrmit koně a teprve potom děti.
Ženy dokážou milovat zachránce velryb stejně jako jejich lovce. Zastánce levicových názorů i zapřísáhlé pravičáky.
Máme problém vždycky, když muž svůj směr mění, což není nic neobvyklého: málokterý totiž vydrží s jedním jediným cílem celý život a my nemůžeme vědět, zda nový cíl bude už jen jeho, nebo znovu náš společný. Bojíme se o něj. Bojíme se o nás.
Úplná panika nás však zachvátí, když muž cíl ztratí. Budeme mu nabízet svoje ženské cíle: vyber se mnou záclony do obýváku, pojeď se mnou na výstavu květin.
Muž bez cíle je najednou slabý a křehký a my ho začneme ochraňovat. Běda však muži, kterého žena ochraňuje. Bude stále slabší a křehčí, a nakonec se sám sobě a v sobě ztratí docela.
Zdá se mi, jako by někteří muži tu proklatou emancipaci špatně pochopili. Nechtěly jsme po nich, aby přestali být muži. Chtěly jsme, aby nám dali volební právo, možnost chodit do práce, mít svoje přátele, zájmy a čas, který bude patřit jen nám. Chtěly jsme, aby se k nám chovali slušně a občas nám pomohli s dětmi a v domácnosti.
Přály jsme si - přejeme si -, aby nás respektovali, ale ne aby přestali být muži.
My ženy potřebujeme muže, kteří jsou si jistí v kramflecích. Pevní a silní. Kteří vědí, kdo jsou, kam jdou, proč tam jdou, a nečekají od nás, že je někam pošleme.
Mohou klidně kráčet, kam se jim zachce, protože my se k nim pak přidáme.
Ne všechny ke všem. Každá z nás jen k tomu jednomu: Ke svému cíli a svému muži.
Nebojte se být sami sebou, my se přizpůsobíme.
V tom jsme ještě pořád velmi, velmi dobré.
O autorovi| Mirka Vopavová, šéfredaktorka Marianne
