Náboženství? Či snad příroda?
Poznat prosperujícího člověka od chuďasa svede každý. Ani poštvat jednoho proti druhému není moc složité, jak to z jedné strany umějí radikální sociální darwinisté, a z druhé komunisté. Zkuste se ale zeptat, proč jeden žije v přepychu a druhý v nouzi; dostanete z pěti úst deset odpovědí, jež si zaprvé budou navzájem protiřečit, a zadruhé budou s největší pravděpodobností vedle jak ta jedle.
Odpověď na otázku, proč se některé země rozvíjejí rychle a jiné zůstávají zaostalé, je pro ekonoma totéž jako „teorie všeho“ pro fyzika či recept na přetváření železa ve zlato pro alchymistu: je skoro na dohled, už už na spadnutí, ale v posledním okamžiku vždy proklouzne nešťastnému badateli mezi prsty. Není proto divu, že při jejím hledání, do něhož se zapojují některé z nejbrilantnějších mozků současnosti, se lze nadít pěkných překvapení.
Tak například mnohé nejchudší země jsou právě ty, které jsou bohaté – tedy bohaté na nerostné suroviny a především ropu. To, čemu ekonomové říkají ropná kletba, funguje překvapivě spolehlivě; když nějaká země objeví bohatá naleziště dřív, než má vyvinuté politické instituce, čeká ji pravý opak rozvoje, což by byl očekávatelný výsledek.
Důvod je docela prostý. Peníze získané prodejem ropy relativně bez námahy slouží dvěma věcem: zaprvé vytvoří materiální dostatek. Ropa živí všechny a nikdo se nesnaží dělat nic jiného. Zadruhé vládě (protože v takových zemích jdou ropné peníze bezvýhradně do rukou státu) takový přísun peněz umožňuje držet nízké, či dokonce žádné daně. Vláda tím pádem nemusí skládat účty lidem, jimž vládne, pročež má sklon dělat si, co ji napadne. Viz Venezuela antidemokratického antikapitalisty Cháveze, která na černém zlatě doslova plave. A protože lidé jsou poměrně spokojeni, nesnaží se mít v rozhodování větší slovo, takže parlament a nezávislá justice existují jen na papíře či vůbec. Ropa je pohonem autoritářských režimů samozřejmě i na Arabském poloostrově. Dnes se jeho vládci topí v petrodolarech, ale obyvatelstvo nic nenutí pracovat a vzdělávat se, takže až jednoho krásného dne o ropu nebude zájem (nebo dojde), mohou se tyto země lehce propadnout zpět do chudoby.
A nejde jen o černé zlato. Strašlivým příkladem je Kongo. Někdejší belgická kolonie má nerostného bohatství až až, od ropy přes megazásoby dřeva až po diamanty. Belgičané však v zemi nenechali rozvinout průmysl, jenž by suroviny zpracovával, a Kongo vývojově ustrnulo. Co hůř, stalo se střediskem nejkrvavějších konfliktů od konce druhé světové války.
Na efekt ropné kletby navazuje nová kniha z pera amerického ekonoma a historika Erika Reinerta Jak bohaté země zbohatly a proč chudé země zůstávají chudé. Argumentuje, že ekonomické poučky vytvořené na Západě jsou v podmínkách rozvojových zemí málo platné. Hovořímeli o softwarovém mamutu Microsoft a o dvanáctiletém čističi bot z Kalkaty jako o „firmách“, máme technicky vzato pravdu, ale podstatě věci se nijak neblížíme.
Podle další teorie hraje roli tzv. rovníkový paradox, podle něhož lze určit ekonomickou vyspělost země dle její zeměpisné šířky: čím dál od rovníku, tím vyspělejší bude (viz mapa). Platí to pro Afriku, jejíž nejcivilizovanější země je zcela na jihu; pro Evropu, jejíž sever prosperuje lépe než Středomoří; pro obě části Ameriky – Kanada a sever USA jsou bohatší než státy někdejší Konfederace a nejvyspělejší zemí Latinské Ameriky je Chile. Má se přitom za to, že chladnější podnebí, a tudíž drsnější podmínky člověka více nutí k vynalézavosti při shánění obživy. To by znělo logicky – nebýt výjimek. Takový Singapur má rovník za rohem a jeho ekonomika šlape skvěle, zatímco Rusko je, inu, Rusko: severské a zaostalé. Ve hře jsou zjevně ještě další zákonitosti.
Jistou obdobu rovníkového paradoxu přináší argument o vlivu lidnatosti různých oblastí na jejich prosperitu. Žije-li pospolu velké množství relativně chudých lidí, jejich práce je logicky levná. To oslabuje hlad po technické inovativnosti jejich společenství. Pokud si za dolar denně mohu najmout uklízečku, jež se bude ohánět nedokonalým vrbovým koštětem, nemám důvod přemýšlet nad tím, abych sestrojil vysavač. Pokrok se nekoná.
Křesťanství sype
Stejně pozoruhodné výsledky přináší nahlížení na prosperitu různých společenství podle náboženské příslušnosti. Pohled na mapu světa naznačuje, že křesťanství má ekonomicky vrch nad konkurencí (s výjimkou Japonska). Stejně tak je zjevné, že protestanti si vedou lépe než katolíci. A skutečnost, že protestantské země jsou vesměs nábožensky vlažnější než katolické, vedla některé badatele k domněnce o úspěchu sekularismu. V jistém smyslu toto tvrzení platí i pro největší světovou ekonomiku: USA ekonomicky táhnou nábožensky vlažní obyvatelé obou pobřeží, nikoli zapálení věřící z vnitrozemí. Hezká teorie, nebýt opět nepříjemných výjimek: na jedné straně prosperující země balancující na hraně teokracie (Izrael), na druhé straně ultrasekulární a zbídačelé Severní Koreje.
A pak je tu čínská hádanka. Proč tato nejlidnatější země byla ještě v 16. století ve všech aspektech vyspělejší než Evropa, a už o tři století později (z hlediska historie čínské civizace zlomek času) byla proti takové Británii zaostalým státem, ovládaným cizinci? Američan John K. Fairbank byl považován za klasika sinologie, ale ani on neuměl dát ve svých Dějinách Číny (česky 2004) odpověď. Možná za to mohla vládní konfuciánská filozofie a morálka, jež tolik zdůrazňovala konzervativní hodnoty. V době, kdy Evropa procházela osvícenstvím a průmyslovou revolucí, hlásala čínská elita, že obchod a válečnictví jsou podřadné záležitosti a nejdůležitější je mravnost v souladu s učením starých mudrců. Sto let před objevením Ameriky měla Čína 120 metrů dlouhé lodě, proti kterým byly ty Kolumbovy kocábky. Přesto po několika letech zámořských plaveb s objevy přestala, flotila byla spálena a Čína se definitivně uzavřela do sebe.
Nebo snad za zpomalením Číny stál obrovský demografický boom? Mezi lety 1790 a 1840 počet Číňanů vzrostl díky dlouhé době prosperity a míru podle některých odhadů ze 143 na 432 milionů. Tak obrovské množství lidí šlo už těžko uživit. Pole se vyčerpávala, výnosy z nich klesaly. Strašlivá bída podvazovala rozvoj obchodu, stroje, které táhly rozvoj Evropy, Číňané odmítali, neboť měli pocit, že jim kradou práci.
Nosorožec není kráva
Obchod a stroje naopak našly nejúrodnější půdu v Anglii 18. a 19. století. Proč právě tam, se pokouší vysvětlit ekonom Gregory Clark z Kalifornské univerzity. Tvrdí, že hlavním rozdílem mezi prosperujícím a zaostalým světem je (ne)dodržování „buržoazních hodnot“, jejichž šíření připisuje genetice. Třeba v Británii, kolébce moderní prosperity, od 17. století přežívalo více dětí z bohatších rodin než z chudých, pročež má ostrovní populace takové hodnoty zakořeněné. Není ani třeba dodávat, že si Clark nadělal pěknou řádku nepřátel: znamená to, že Angličané jsou lépe „vyšlechtěni“ než ostatní? Což podobný efekt nefungoval i jinde v Evropě?
Jednu z možných odpovědí přináší britský – jak jinak – týdeník The Economist. To nejdůležitější, co nahrálo Angličanům do karet, je tolik omílaná ostrovní izolace, ovšem trochu komplikovaněji, než to na první pohled vypadá. Jak známo, na anglickou půdu nevstoupil nepřítel od 11. století, pročež nebylo třeba stavět okolo měst opevnění. Stavět domy tak bylo logicky levnější – pročež si je mohlo dovolit víc lidí – než na kontinentu. V důsledku toho přišla v Anglii dříve než jinde na přetřes otázka dodržování vlastnických práv s pozemky a domy spojenými. Pro prosperitu je respektování takových práv nezbytnou podmínkou. Když tedy přišla průmyslová revoluce, byli Angličané po této klíčové stránce dobře připraveni.
Zajímavý postřeh na příbuzné téma přinesl již před deseti lety Američan Jared Diamond v knize Zbraně, bacily a ocel. Tvrdí, že do vývoje společností zahrála stejně náhodně jako vržené kostky geografická poloha. Evropané měli podle něj obrovskou výhodu v tom, že mohli chovat domestikovatelná zvířata jako koně a hovězí dobytek, což jim pomohlo, aby se z lovců stali zemědělci. Zkuste si ale ochočit takového nosorožce. Diamondův argument je v podstatě darwinistický: kultura, náboženství a další jevy, jimiž obvykle vysvětlujeme nerovnoměrnost tempa rozvoje různých lidských společenství, jsou jen vedlejší produkty procesu přizpůsobení člověka podmínkám, v nichž se zrovna nachází.
K tomu přispívá další věc, již popisuje americký politolog Fareed Zakaria ve své čtyři roky staré knize Budoucnost svobody, která nahrála nejen Anglii, ale celé Evropě: geografická členitost. Území protkané řekami a zbrázděné horami se špatně ovládá z centra. To dalo ve středověku vzniknout lokálním vládcům, šlechticům mnohdy natolik silným, že s nimi panovníci museli o podporu (obvykle v tom či onom válečném tažení) jednat. To dalo vzniknout parlamentům a později zastupitelské demokracii, o níž víme, že prosperitě nahrává víc než kterýkoli jiný známý systém vlády.
Kafkova knihovna
Jenže – ouvej. V tomto místě se to začíná zamotávat, protože za určitých podmínek může demokracie nadělat víc škody než užitku. Což je mimochodem v naprostém rozporu s oficiální doktrínou George Bushe o šíření demokracie v zaostalém islámském světě.
Pro ilustraci poslouží příběh stavby nové knihovny prestižní soukromé školy Colle`ge Privé Larousse v kamerunském hlavním městě Yaoundé. Zaprvé, škola novou knihovnu nepotřebovala; její stará budova byla zaplněna pouze ze třetiny a fungovala bez problémů. Zadruhé, architekt, jenž budovu stavěl, jaksi nepočítal s pětiměsíčním obdobím dešťů; nechal střechu postavit tak absurdně, že zabraňuje dešťové vodě odtéct. Zatřetí, lidé, kteří knihovnu stavěli, práci hrozivě zfušovali. Výsledek je ten, že déšť zničil všechny – všechny! – knihy, které personál do nové budovy odnesl.
Jak je to možné? Kamerun je jednou z nejzkorumpovanějších zemí světa. Prezidentem je již čtvrt století jistý Paul Biya. Aby se udržel u moci, uplácí různé zájmové skupiny tím, že je nechá krást, kde to jen jde. A nejlepším prostředkem k tomu je rozvinutá byrokracie. Vymoci u soudu nezaplacenou fakturu trvá nejméně dva roky a je k tomu zapotřebí 58 právních úkonů.
Jednou z takových skupin je tzv. bafutská mafie, pojmenovaná podle města, z něhož pochází většina úředníků ministerstva školství. Ředitelka zmíněné školy k nim patří, což s sebou nese tu výhodu, že nad sebou prakticky nemá kontrolu. Když si usmyslela, že udělá ze školy univerzitu, nikdo nestál jejímu záměru v cestě. A za jaké peníze knihovna vznikla? Ano, tušíte správně: z prostředků Světové banky.
A tady je začarovaný kruh: Biya vede režim, jenž je formálně demokracií. To mimo jiné znamená, že prezident a jeho lidé tuší, že nebudou u moci věčně. Po nás potopa; proč například stavět silnice, když ty staré ještě doslouží, než přijde nová vláda? Snad by bylo užitečnější, kdyby se Biya mohl prohlásit doživotním diktátorem; mohl by tak mít větší zájem na prosperitě své země, i kdyby jen proto, aby na ní sám mohl lépe parazitovat. To ovšem nejde: riskoval by, že přijde o peníze ze Západu, jenž dbá právě na dodržování základních znaků demokracie, rozuměj víceméně pravidelném opakování voleb.
Reinert i Zakaria tak docházejí k podobnému závěru: pokud nejsou v pořádku instituce, jež ochraňují investice běžných lidí, například funkční justice, je jakákoli snaha o prosperitu marná. Volby a neregulovaný trh – tedy to, co Západ považuje za základ svobodné společnosti – v takovém případě vedou k pravému opaku: chaosu a poptávce po vládě tvrdé ruky.
Ne náhodou jsou mezi zeměmi třetího světa úspěšné právě bývalé britské kolonie: Angličané takové potřebné instituce zaváděli, pokud to stihli. Naproti tomu Francouzi se na severu Afriky s ničím podobným neobtěžovali; výsledkem je zaostalost tohoto regionu. Kombinace Reinertových a Zakariových argumentů vede k politicky nekorektnímu závěru: lidské společnosti nejsou různě rozvinuté náhodou, nýbrž proto, že ty úspěšnější prošly nezastupitelnými fázemi vývoje. Demokracie je přitom funkční až od jistého stupně úrovně rozvoje společnosti. Co to znamená pro myšlenku násilného vývozu demokracie, jíž jsme dnes svědky v Iráku, je nabíledni.
Kde se žije nejlépe a kde nejhůře*
Nejbohatší země
1. Norsko
2. Island
3. Austrálie
4. Irsko
5. Švédsko
6. Kanada
7. Japonsko
8. USA
9. Švýcarsko
10. Nizozemsko
11. Finsko
12. Lucembursko
13. Belgie
14. Rakousko
15. Dánsko
29. ČR
Nejchudší země
1. Niger
2. Sierra Leone
3. Mali
4. Burkina Faso
5. Guinea-Bissau
6. Středoafrická
republika
7. Čad
8. Etiopie
9. Burundi
10. Mozambik
11. Kongo (Kinshasa)
12. Malawi
13. Zambie
14. Pobřeží
slonoviny
15. Benin
* žebříček zohledňuje
HDP na hlavu, úroveň
vzdělanosti, míru korupce,
znečištění životního
prostředí
a kriminalitu
O autorovi| Daniel Deyl, redaktor Týdne
