Robert Fulghum v jedné své knize vypráví o nevěstě, která přímo před oltářem během velké luxusní svatby dostala škytavku. Její slavnostní přísaha věrnosti nastávajícímu pak byla prokládána pravidelným škytnutím, až to vážné publikum nezvládlo a vypuklo v hysterický smích. Všechno se zkrátka naplánovat nedá. Jak ale ke škytání vůbec dochází?
Škytavka je vlastně křeč bránice. Dodnes není nikdo schopen přesně říci, co ji vyvolává. Mluví se o podráždění žaludku velkým množstvím jídla, o důsledku požití alkoholu nebo šumivých nápojů, ve skutečnosti se však škytavka může spustit z ničeho nic. Bránice je sval, který odděluje hrudní dutinu od dutiny břišní a který se normálně pohybuje v pravidelném rytmu. Při škytavce však bránice ze svého rytmu vypadává a při jejím křečovitém stahu prudce nasajeme vzduch do plic. Ten ale při průchodu hrtanem narazí na uzavřenou hlasivkovou štěrbinu a vzniká zvuk typický pro škytání. Zatímco bránice se tělo snaží v jednu chvíli přinutit, aby dýchalo, hrdlo brání přístupu načerpaného vzduchu.
Normálně odeznívá škytavka sama od sebe po sedmi až šedesáti škytnutích, existují ale i chronické případy, kdy lidé škytat nepřestávají a musí vyhledat lékařskou pomoc. Jedná se pak o poměrně vážnou poruchu, která se řeší obstřikem lokálním anestetikem i chirurgickými zákroky. Někdy jsou ale doktoři zcela bezradní. V Guinnessově knize rekordů je zapsán jistý Charles Osborne z Anthonu v americké Iowě, který škytal nepřetržitě od roku 1922 až do roku 1990, tedy celých 68 let.
Ačkoli se říká, že když nás posedne škytavka, znamená to, že na nás někdo myslí, většina lidí se chce škytání co nejrychleji zbavit. Tak vznikla spousta „zaručených“ rad, jak na škytavku vyzrát. Nejčastěji se doporučuje zadržet dech na co nejdelší dobu nebo vypít velké množství vody naráz. Obě tyto metody vyvolají potřebu hlubokého dýchání, které má na bránici působit protikřečově. Lékaři také doporučují vdechování vyšší koncentrace oxidu uhličitého, a tedy dýchat po dobu několika minut do papírového sáčku. V některých případech pomáhá náhlé odvedení pozornosti, tedy bafnutí na postiženého nebo nečekané plácnutí do zad mezi lopatky. Jiné tipy mluví o kloktání osolené vody nebo zvednutí levé ruky a pravé nohy, jak to doporučoval Zdeněk Svěrák v Koljovi.
