Po naplnění hesla 90. let o „návratu do Evropy“ se objevily tři pokusy o svébytný příspěvek českého státu mezinárodnímu společenství.
Symbolizují je jména Václav Havel, Václav Klaus a Alexandr Vondra.
Všechny tři skončily neúspěchem.
Mezinárodní politika je každodenní boj států o identitu.
Vítězícím jsou přiznávány identity, které si sami volí, prohrávajícím naopak předepisují identity ostatní, v horším případě jim identitu vůbec odpírají. Přiznání konkrétní identity má pro stát závažné důsledky. Určuje jeho postavení mezi ostatními a říká, které z jeho nároků budou respektovat, a které nikoliv. „Standardní tržní ekonomika“ má jiné postavení než „postkomunistický“ stát a od „globální síly dobra“ očekáváme jiné jednání než od „bismarckovské“ velmoci.
Otázka po zahraniční politice státu je proto vždy otázkou po jeho identitě. Samotnou identitu formuluje politická reprezentace na základě skutečností, k nimž se daná společnost hlásí a v nichž se poznává. Smysl zahraniční politiky pak spočívá v tom, aby zajistila uznání této identity na mezinárodní scéně.
Platnými pokusy o smysluplnou zahraniční politiku (tedy takovou, která na jedné straně vychází ze širokého zázemí společnosti a na straně druhé osloví ostatní aktéry mezinárodních vztahů), byla po určitou dobu politika nově vzniklého Československa ve dvacátých letech i politika návratu do Evropy v letech devadesátých.
Tři takové pokusy stojí za bližší zmínku: politika lidských práv, politika ekonomické svobody a středoevropská geopolitika. Než k nim přistoupíme, zastavíme se blíže u tradice české politické identity.
Hlavní proud v. učitelé Západu Českou politickou identitu po staletí formuje vztah k evropskému Západu, jehož je nesamozřejmou součástí. Na jedné straně náleží české země od středověku do politických, duchovních a kulturních struktur evropského Západu. Na druhé straně je čas od času tato sounáležitost zpochybňována a kritizována: husitstvím a založením vlastní české církve v patnáctém století, panslavismem v devatenáctém století či komunismem ve dvacátém století.
Nicméně i přehodnocování vztahu k Západu a jeho kritika se nesou ve jménu západních hodnot: pravé křesťanské církve, humanity, demokracie či sociální spravedlnosti. Nejde o odmítnutí Západu, jde o ambici dokonaleji naplnit to, k čemu se Západ sám hlásí. Tím se historická zkušenost české identity liší například od ruské či turecké, kde přijetí či odmítnutí západní orientace představuje dvě svébytné alternativy.
Češi proto formulují svoji politickou identitu v západním konceptuálním a hodnotovém rámci a k Západu se obracejí s požadavkem na její uznání. Být nesamozřejmou součástí Západu potom znamená pojímat českou identitu dvěma možnými způsoby – jako splývání, či jako přispívání. Záleží na tom, zda zdůrazníme přináležitost k Západu, či její nesamozřejmost.
Splývání chápe českou identitu jako nevyčnívající součást Západu. Česko má být normální západoevropskou zemí a součástí hlavního proudu. Přispívání je ambicióznější a nepostrádá prvky mesianismu. Definuje českou identitu jako misi směřující ke zdokonalení, či dokonce záchraně Západu. Česko nemá být jen normální západoevropskou zemí, nýbrž učitelem Západu. Takový učitel vybočuje z hlavního proudu západní politiky, aby ve jménu západních hodnot ukázal na jeho nedostatky.
Slibný začátek, strašný průběh...
Praktické pokusy o českou politickou identitu zahajuje ve dvacátém století Masaryk. Identitu nově vzniklého Československa chápe jako splývání se Západem, které se opírá o předchozí český příspěvek Západu v podobě husitské reformace. Českou otázku definuje univerzalisticky jako otázku světové demokracie.
Tím se mu daří oslovit Francii a USA, které považuje za demokratickou avantgardu Západu a v nichž spatřuje budoucnost lidstva. České splývání se Západem potom není jen věcí malého středoevropského národa, nýbrž i Západu samého, který se podle něj proměňuje od teokracie k demokracii a který Masarykovo pojetí také uznává.
Přesto nakonec tato identita v Mnichově ztroskotá. Postrádá dostatečnou domácí podporu, a nakonec ztrácí i uznání Západu. Od počátku jí chybí široká podpora v tehdejší československé společnosti, kde snad oslovuje její českou část (zejména tu nekatolickou), mnohem méně však Němce, Slováky a Maďary.
Mnichovská ztráta uznání Západu však vyplývá z jeho hlubokého rozvratu, v němž by neobstála ani žádná jiná formulace české identity.
Po druhé světové válce opouští Československo cestu splývání. Předchozí zkušenosti vedou k mnohem kritičtějšímu postoji k Západu. Zprvu však nejde o jeho odmítnutí, ale o jeho obnovu vyplývající z poválečného posunu společnosti doleva.
Podle Edvarda Beneše odpovídá geopolitické poloze Československa mezi Západem a Východem domácí syntéza mezi demokracií a socialismem. K ní nakonec podle něho dospěje i sám Západ, který se nemůže vrátit k předválečným pořádkům. Československo tak může svou zkušeností přispět k této velké transformaci západních demokracií. Zmíněná koncepce poměrně silně rezonuje v tehdejší společnosti, jíž nabízí kompromis mezi komunistickými a občanskými politickými silami. Západ ji však odmítá. Odmítá ji i SSSR, pod jehož tlakem se Československo následně načas zcela vzdává západní orientace.
... a dobrý konec V šedesátých letech se tato orientace znovu objevuje v reformním komunismu, který se v mnoha ohledech podobá Benešově koncepci. Společné i odlišné obou pokusů je dáno tím, že Beneš se ze Západu ohlíží k Východu, zatímco reformní komunisté se z Východu ohlížejí k Západu.
V obou případech má Československo obohatit Západ kompromisem mezi komunismem a demokracií. I v politické praxi si reformněkomunistický pokus o politickou identitu vede stejně jako ten Benešův o dvacet let dříve. Doma si získává podporu, Západ však nezajímá a Východ ho potlačí.
Až o dvacet let později, poprvé ve dvacátém století, se objevuje politická identita, za níž společnost stojí a kterou Západ uznává a podporuje. Jde o splývání se Západem v podobě „návratu do Evropy“, jehož hlavními hybateli jsou Václav Havel a Václav Klaus. Nejde o hladký a jednoduchý proces. Domácí podpora se nejprve hroutí na národnostních sporech a je vykoupena až rozdělením Československa. Následně se česká společnost začíná přít o to, s kterým Západem vlastně splývat. S Evropou, či s USA? Na rozdíl od třicátých let však není dnešní Západ rozdělen do nepřátelských center a tyto rozdíly lze překonávat.
Češi si musejí rovněž počkat, než Západ začne jejich splývání uznávat i jinak než rétoricky. Každý dílčí krok onoho uznávání je patřičně oslavován: počínaje přijetím do Rady Evropy přes vstup do OECD, NATO, EU a konče přijetím do schengenského systému a odbouráním amerických víz. Západní představitelé bez problémů uznávají naše splývání, nikoliv však naše splynutí. Respektují naši nechuť k „postkomunistické“ identitě a místo toho sahají k neutrálnějšímu přídomku „nový“, který dnes souzní i s domácími pokusy o formulaci české politické identity.
Lidská práva, svoboda a Rusko Kromě toho, že Česko od devadesátých let úspěšně se Západem splývá, pokouší se také přispívat.
Autoři těchto pokusů se nesnaží popřít splývání, naopak patří k jeho hybatelům. Spíše se ho snaží doplňovat a překonávat. Českou identitu nevytyčují jako součást hlavního proudu západní politické praxe, ale jako možný vzor, k němuž by se tento proud měl přiblížit. Ve všech případech se nárok na zvláštní český příspěvek má opírat o negativní zkušenost s komunismem.
Česko jako „nový“ člen západních struktur má svou misi, jejíž konkrétní podoba závisí na tom, který aspekt komunistické zkušenosti zdůrazňují. Pro Havla to bylo porušování lidských práv, pro Klause absence ekonomické svobody a pro Alexandra Vondru ruská dominance. Tyto postkomunistické reflexy se jim však nedaří převést do politického programu.
Havlova inspirace je masarykovská. Českou otázku vymezuje univerzálně jako otázku ochrany lidských práv. Okamžitě se střetává s českou společností, když se vysloví k porušování práv Romů či sudetských Němců během odsunu. Pokud má mít lidskoprávní identita doma šanci, musí se věnovat pouze pečlivě vybraným případům porušování lidských práv, jejichž kritika s sebou nenese žádné morální či finanční náklady. I tak je českou společností nanejvýše trpěna a postrádá aktivní podporu mimo úzký společenský segment, který lze nejlépe oslovit antikomunismem. Za tuto vlažnou podporu platí ztrátou univerzalismu, a tím i nároku na uznání Západem. Jejím středobodem se na několik let stává kritika komunistické Kuby, pro niž má Západ pochopení, ale s výjimkou USA ji příliš vážně nebere.
I Klausův pokus je masarykovský Václav Klaus tradičně kritizuje Havlovu politiku lidských práv jako projev nemístného velikášství. Z toho by se dalo soudit, že se sám důsledně drží splývání a odmítá veškerý mesianismus spojený s přispíváním. Jenže tomu tak není.
Od počátku devadesátých let se snaží založit českou politickou identitu na ekonomické svobodě. Popření ekonomické svobody za komunismu má vystřídat její absolutizace. I Klausův pokus je masarykovský svým univerzalismem. Nastolení české otázky jako otázky ekonomické svobody slaví v prvních letech české státní existence úspěchy. Klausova koncepce se tehdy těší silné politické i společenské podpoře doma a je přijímána i na Západě.
To však končí v druhé polovině devadesátých let. Na levici se objevuje sociální demokracie, která v očích mnoha občanů dokáže primát ekonomické svobody přesvědčivě zpochybnit. Západ přijímá s rostoucími rozpaky extremismus Klausových útoků, v nichž ve jménu ekonomické svobody odsuzuje Evropskou unii a boj proti klimatickým změnám a srovnává je s totalitními projekty dvacátého století.
Nejaktuálnější pokus spojený s Alexandrem Vondrou si na rozdíl od dvou předchozích neklade univerzalistické ambice. Českou identitu odvozuje od středoevropského geopolitického prostoru, který je podle něho historicky ohrožován expanzí Německa a Ruska.
Právě ruská dominance byla jedním z projevů československého komunismu a její důsledné odmítání a potírání tvoří náboj Vondrova pojetí české identity. V zahraniční politice se tato identita drží analogie se studenou válkou: jediným protihráčem SSSR tehdy byly USA, i dnes je možné čelit ruskému tlaku pouze spojenectvím s USA. Česko pak chce přispívat Západu tím, že ho bude varovat před smířlivostí vůči ruské mocenské expanzi a iniciovat kroky k jejímu potírání. Smlouva o české účasti v americkém projektu protiraketové obrany je nejvýraznějším výsledkem tohoto pojetí české identity. Symbolický význam americké přítomnosti na českém území zde vysoce převyšuje původní funkci celého projektu.
I tento pokus kulhá na obě nohy. Přes oprávněnou nedůvěru, s níž dnešní česká společnost sleduje ruskou politiku, dokáže toto pojetí české identity společnost pouze rozdělit, a nikoliv sjednotit. Ani Západ, jehož alarmem bychom podle Vondry měli být, není v této věci zajedno. Po odchodu Bushovy administrativy však Západ stojí o tento český přínos ještě o něco méně než předtím. Proto nepřekvapí bushovská nostalgie, která proniká nedávným otevřeným dopisem, v němž Vondra a další signatáři varují Obamu před zanedbáváním středoevropského prostoru.
Dost už postkomunistických reflexů Žádný ze současných pokusů o český příspěvek Západu zatím neuspěl. Ani našemu mezinárodnímu postavení příliš neprospěl. Evidentní motivace komunistickou zkušeností, kterou autoři nedokázali převést do obecně přijatelného konceptu, jednak rozděluje českou společnost, a jednak utvrzuje Západ, že Česku může nadále připisovat „postkomunistickou“ identitu, byť se to nahlas nemá říkat.
To neznamená, že by se Česko nemělo pokoušet přispívat na základě své zkušenosti. Nicméně takový příspěvek se neobejde bez trpělivé koncepční a politické práce. Dokud se v politické reprezentaci neobjeví síla, která bude k této dřině připravena, bude lepší se vyvarovat postkomunistických reflexů a raději splývat.
***
Za zmínku stojí tři pokusy o svébytný český příspěvek světovému společenství. Havlova politika lidských práv, Klausova politika ekonomické svobody a konečně Vondrova středoevropská geopolitika.
Václav Klaus tradičně kritizuje Havlovu politiku lidských práv jako projev nemístného velikášství. Z toho by se dalo soudit, že se sám drží splývání a odmítá mesianismus spojený s přispíváním. Jenže tak tomu právě není.
O autorovi| Petr Drulák, politolog, Autor je ředitel Ústavu mezinárodních vztahů. Článek vyjadřuje jeho osobní názory.
