Často se chováme iracionálně.
Bojíme se v situacích, kdy není pro strach objektivní důvod, přitom v řadě skutečně nebezpečných situací vystupujeme jako nebojsové. Kudy z toho ven? Někdy stačí pár jednoduchých triků, jindy zlepšení počtářských dovedností, v poslední době se prosazuje teorie, že „lidi je třeba ke správným řešením pošťouchnout“.
Do finanční krize uvrhla svět kromě jiného i ničivá lehkomyslnost, s jakou se miliony Američanů nebály požádat o úvěry, o nichž předem věděli, že je nedokážou splácet. A tisíce bankovních úředníků nemělo strach jim peníze půjčit. Na druhé straně nás ochromuje zbytečný strach. V posledním desetiletí narůstají například neodůvodněné obavy z očkování dětí proti infekčním chorobám. V Nigérii odmítli místní duchovní očkování dětí proti obrně s odůvodněním, že je jen záminkou pro sterilizaci obyvatelstva. Po internetu kolují fámy, podle kterých vakcíny způsobují autismus.
U jejich zrodu stála hypotéza britského gastroenterologa Andrewa Wakefielda publikovaná v roce 1998 v předním lékařském časopisu Lancet. Wakefield vyslovil podezření, že některé vakcíny zvyšují propustnost stěny střeva. To má u očkovaných dětí za následek průnik toxických látek ze střev do krevního oběhu. Toxiny se dostávají až do mozku a poškozují jej tak, že to vyvolá autismus. Hypotéza byla vyvrácena a Wakefield je podezírán, že si chtěl diskreditací stávajících vakcín připravit vhodnou půdu pro vlastní patentovanou vakcínu.
Intuice není vždy dobrý rádce Zbytečný strach může být stejně zhoubný jako bezstarostnost v situacích vyžadujících obezřetnost. V roce 1995 vydal britský Výbor pro bezpečnost léků zprávu, podle které užívání nové generace antikoncepčních pilulek zvyšuje riziko vzniku nebezpečných krevních sraženin o plných 100 procent. Mnohé britské ženy a dívky se evidentně vyděsily a přestaly antikoncepci užívat. V následujícím roce stoupl v Británii počet provedených interrupcí o 13 000.
Mezi ženami, které se rozhodly ukončit nechtěné těhotenství, stoupl významně podíl těch, kterým ještě nebylo dvacet. Riziko užívání antikoncepce přitom nijak dramaticky nestouplo. Stoprocentní nárůst rizika znamenal, že na sedm tisíc žen užívajících nový typ antikoncepčních pilulek přibyl jeden případ vzniku nebezpečných krevních sraženin.
Lidé si zakládají na svém selském rozumu, ale přitom se jím v mnoha životních situacích neřídí. Bojíme se hypotetických rizik spojovaných s geneticky modifikovanými organismy či atomovými elektrárnami. Nebojíme se mít nadváhu a kouřit, i když si tím určitě výrazně zkracujeme život.
Při rozhodování využívá lidský mozek dva systémy. První je založen na instinktech, podléhá emocím a většinou se vymyká kontrole naší vůle. Druhý systém je založen na racionální úvaze. Ten kontrolujeme pevně.
Každý systém rozhodování má své přednosti a slabiny. Instinktivní rozhodování je rychlé a přináší správná řešení ve složitých situacích, kdy je třeba zareagovat nějakým dobře zvládnutým úkonem. Přichází ke slovu, když se na nás valí nové a nové informace a my nemáme čas je náležitě zpracovat. Instinkt nás proto spolehlivě vede při chůzi po chodníku plném lidí. Nepotřebujeme přemýšlet nad tím, kudy jít, a srážkám se zcela intuitivně vyhneme. Racionální úvaha se uplatní v situacích, pro které nemáme v záloze rutinní řešení. Například když se rozmýšlíme nad novou pojistkou domácnosti. Bohužel někdy necháme instinkty promluvit do řešení problémů, u kterých je namístě racionální přístup. A pak se často rozhodneme špatně.
Zrádnost „zdravého selského rozumu“ názorně demonstroval americký psycholog Shane Frederick, když dal 3500 studentů z osmi amerických univerzit vyřešit jednoduchý početní příklad. Baseballová pálka a míč stojí dohromady 1,10 dolaru. Pálka je o 1,00 dolar dražší než míč. Kolik stojí míč? Více než polovina dotázaných se spolehla na intuici a odpověděla chybně, že míč stojí 10 centů. Správná odpověď je, že míč stojí pět centů a pálka 1,05 dolaru. K té se lze dopracovat jen matematicky korektní úvahou, jejíž výsledek odporuje tomu, co nám radí intuice.
Někteří experti věří, že lidi lze přivést k racionálním řešením komplikovaných životních situací vytvořením vhodného „společenského rámce“. Příkladem může být rozhodování o tom, zda dají po smrti k dispozici své orgány k transplantaci. Pokud vytvoříme systém, v kterém musí lidé dát nějakým způsobem jasně najevo souhlas s dárcovstvím orgánu, bude nabídka orgánů podstatně menší než s případě, že se souhlas rozumí automaticky a ten, kdo odmítá darovat orgány, musí dát najevo nesouhlas. Například tím, že u sebe neustále nosí kartičku, kde své přání jasně deklaruje. Počet nechtěných těhotenství mladistvých dívek může podle některých psychologů zredukovat program „dolar denně“, v kterém dostávají dívky dolar za každý den, kdy nejsou těhotné.
Vedle vytvoření vhodných podmínek spoléhají zastánci společenských pošťouchnutí také na zlepšenou informovanost a nácvik vhodných strategií řešení životních trablů. Lidé rádi omlouvají svá špatná rozhodnutí vrozenými sklony, jež nemají pod kontrolou. Odborníci jsou přesvědčeni, že se každý z nás dokáže naučit pár triků, kterými dostaneme tyto sklony pod kontrolu.
Jednou z velmi účinných strategií je podívat se na problém cizíma očima. Měli bychom zvážit pravý opak každého řešení, jež nás instinktivně napadá.
Dobří počtáři se rozhodují lépe K lepšímu rozhodování může výrazně přispět výuka matematiky. Zdatnější počtáři dosahují lepších výsledků při hodnocení rizik a při výběru optimálních řešení. Zdaleka však nevynikají jen při řešení problémů, které vyžadují číselné kalkulace.
Podobný přínos slibuje zlepšení naší orientace ve statistických údajích. Statistické „zkraty“ a „zkratky“ nás dokážou přivést ke zcela pomýlenému vnímání rizik. Můžeme si to dokumentovat na příkladu člověka, u kterého byla na základě výsledků testu diagnostikována vzácná choroba. Onemocnění postihuje jednoho člověka z deseti tisíc. Vypadá to, že pacient má pořádnou smůlu a dobrý důvod klást si otázku: Proč právě já? Jenže je tu ještě jedna významná skutečnost. Test má devětadevadesátiprocentní spolehlivost. I to vypadá pro pacienta dosti beznadějně. Verdikt se zdá skoro jistý. Jednoduchá matematická kalkulace ale odhalí něco jiného. Mezi 10 000 lidmi, mezi nimiž se skrývá jediný skutečně nemocný, diagnostikuje test mylně nemoc u sta lidí. Náš člověk je jen jedním z této stovky. Šance, že skutečně onemocněl, je 1:99. A to není zase tak beznadějná vyhlídka.
Oba přístupy - lepší informovanost spolu se vzděláním a „pošťouchnutí“ - by se měly kombinovat. Psychologové si ale stěžují, že se jim tyto myšlenky nedaří prosadit. Politici i lidé zodpovědní za vzdělávání a informování veřejnosti mění svůj zaběhnutý náhled na svět jen neradi. I oni upřednostňují intuitivní řešení problémů před racionálním přístupem.
„Ti, kteří nechápou, často nechápou ani to, že nechápou,“ komentuje stávající situaci psycholog Gerd Gigerenzer z berlínského Institutu Maxe Plancka pro vývoj člověka.
