Dnes o tom, proč Václav Klaus
kvůli Lisabonu neodstoupil Na titulní straně středečních Lidových novin se sešly dvě zprávy. První: Václav Klaus v diskusi na Právnické fakultě Univerzity Karlovy přiznal, že zvažoval abdikaci kvůli Lisabonské smlouvě. Druhá: Astrofyzik Jiří Grygar odmítl bohatě dotovanou cenu za popularizaci vědy, protože rada vlády, která ji uděluje, zároveň usiluje o výrazné škrty v rozpočtu Akademie věd.
Václav Klaus se svými úvahami o demisi zařadil do bohaté české tradice. Emil Hácha zvažoval za druhé světové války demisi tak dlouho, až se z něj stala senilní troska neschopná jakékoliv samostatné činnosti. Edvard Beneš váhal v roce 1948 s demisí tak dlouho, až pomohl legitimizovat komunistický režim. Také v roce 1968 straničtí a státní představitelé v Kremlu zvažovali, že na sovětský diktát nepřistoupí, ale nakonec se vzepřel jen jeden: František Kriegel.
Ti, kteří v minulosti uvažovali o demisi, a nakonec se rozhodli setrvat, měli pro svá rozhodnutí mnohé pádné důvody. Hácha a lidé z jeho okolí pomáhali odboji. Beneš brzdil perzekuci demokratických politiků. Dubček a spol. zřejmě doufali, že Sověty nakonec nějak přechytračí. Všichni si asi mysleli, že na jejich místa by se dostal někdo pro společnost ještě méně přijatelný. Současný prezident má také své důvody: „základní přehození výhybky“ podle něj přinesla již Maastrichtská smlouva z roku 1992, která se připravovala v 80. letech a na jejíž podobu tedy logicky Česká republika nemohla mít žádný vliv. Stejně jako se Dubček chtěl zachovat pro další boje s Moskvou, chce se Klaus zachovat pro další boje s Bruselem. „Myslím, že to není tak, že poslední bitva vzplála. Myslím, že budou ještě další, a možná stojí za to mít šanci se jich účastnit,“ řekl prezident.
Proč vlastně politici neumějí říkat ne, pokud jde o zásadní rozhodnutí, která jsou spojená s jejich dalším setrváním ve funkcích? Demokratická kultura je bohužel kulturou hokynářů, v níž se nejvíce oceňuje schopnost dohodnout se, tedy pružně vyměňovat politické zásady za prebendy. Český poměrný systém tuto odvrácenou stranu demokracie ještě umocňuje: proč být věrný nějakému programu, když je stejně dopředu jasné, že do vlády se dostanu jen tehdy, když se dohodnu s jednou či dvěma partajemi, které mají program úplně opačný? Těžko čekat od lidí, pro které je zrazování vlastních zásad denní chleba, že budou hájit nějaký národní program až do hrdel a statků nebo přinejmenším do svých funkcí.
Svou roli jistě sehrává i neblahá profesionalizace politiky. Když Jiří Grygar ze zásadních důvodů odmítne lukrativní cenu, zůstane dál předním vědcem. Kým ale bude Václav Klaus, když odstoupí z funkce prezidenta? Profesorem VŠE? Ideologem českých euroskeptiků? Autorem klimatologických pamfletů? Pokud je výkon vysoké politické funkce chápán nikoli jako občanská služba, ale jako vrchol profesionální kariéry, nemůžeme čekat, že politici budou odstupovat jen proto, že s něčím zásadně nesouhlasí.
Možná za vše může také byrokratizace veřejné správy. Kolikrát denně se asi musí prezident podepsat? Padesátkrát? Stokrát? A kolikrát podepisuje něco, s čím vůbec nesouhlasí nebo co si nemá čas ani přečíst? Privilegium podepisovat pouze to, s čím beze zbytku souhlasí, mají dnes asi jen umělci, spisovatelé a vědci. Tedy až na daňové přiznání.
***
Těžko čekat od lidí, pro které je zrazování vlastních zásad denní chleba, že budou hájit nějaký národní program až do hrdel a statků
O autorovi| redaktor Orientace
