Helenu Vondráčkovou znám přes třicet let. Tykali jsme si. Vždycky jsem obdivoval její ctižádost, píli a profesionální spolehlivost. Předvádí prvotřídní show a je za ni prvotřídně placená. Zpívá, tančí, stepuje, bubnuje, oslňuje róbami. Potlesk, úspěch, sláva a tučné honoráře ji pohánějí životem. Je hvězda. Štíhlá. Sebevědomá. Sebestředná. Jak hvězdy bývají...
Martu Kubišovou znám od roku 1997, když jsem jí nabídl, aby vystupovala v mém divadle. Dnes je Divadlo Ungelt její domovskou scénou a z nás dvou se stali blízcí přátelé. Jako zpěvačku jsem ji měl vždycky rád. Nejen pro její famózní hlas, ale především pro její přesvědčivý výraz. Marta ví, o čem zpívá. Nepředvádí se. Kubišová je! Není ctižádostivá. Nebere horentní honoráře. Více než potlesk, úspěch, sláva či peníze jí život naplňují dcera a starost o zvířata. Není štíhlá. Neoslňuje róbami. Necítí se jako hvězda, ale jako člověk. Na světě je pro druhé...
Když se zrodil nápad uskutečnit turné Golden Kids, Marta myslela především na jejich fanoušky. Ale zároveň si byla vědoma toho, že Zlatým kůzlatům je dnes dohromady téměř dvě stě let a není možné se jen dostavit a zkasírovat to. Nelíbilo se jí jednání Martina Michala. Žádnou smlouvu s Agenturou MM Praha, s. r. o., nepodepsala. Helena ji přesto zažalovala, že prý nedodržela ústní dohodu. Soud vyřkl svůj ortel a rozhodl, že Marta Agentuře MM Praha, s. r. o., nic platit nebude...
Mně přesto nepřestává vrtat hlavou, co Helenu přimělo k tomu, že Martu vůbec zažalovala. Helena Vondráčková je stoprocentní majitelkou Agentury MM Praha, s. r. o., která na Martu Kubišovou žalobu podala. Ať to bylo cokoliv či kdokoliv, je to pro mě z lidského hlediska nepochopitelné. Je to nemravné. Nedá se to omluvit. A nařčení, že Marta kauzu zpolitizovala a zmedializovala, je přímo nestoudné. Marta o svých někdejších občanských postojích sama nikdy nemluví. Pouze odpovídá, je-li na ně tázána. Za hrdinku se nepovažuje, účty si s nikým nevyřizuje. Není konfrontační. O vlastní publicitu se téměř nezajímá, s bulvárem nekomunikuje... Když jsme se v soudní síni s Helenou potkali, nedokázal jsem ji pozdravit. Tak mi bylo trapně. Namířila si to ke mně a pozdravila mě sama. Dobrý den, pane Heine, pravila. Zastyděl jsem se. Jsem muž, měl jsem ji pozdravit. Teprve později mi došlo, že jsem se zachoval logicky. Helena Vondráčková pro mě už neexistovala. A kdo neexistuje, toho nelze pozdravit.
Co Helenu přimělo k tomu, že Martu vůbec zažalovala? Ať to bylo cokoliv či kdokoliv, je to pro mě z lidského hlediska nepochopitelné.
O autorovi| MILAN HEIN, umělecký ředitel Divadla Ungelt
