Proč pavouci nežijí v megalopolích

VANCOUVER, Kanada Pavouky nevnímáme jako příliš společenské živočichy, a o většině jejich druhů to také platí. Ale několik desítek druhů žije v koloniích, které mohou čítat až tisíce jedinců. Tito pavouci se spolu dělí o potravu, kterou uloví, či spolupracují v péči o mláďata. Ale jak se vůbec spolupráce vyplácí, zjišťoval tým vědců z univerzity v arizonském Tusconu a kanadském Vancouveru na příkladu kolonií druhu Anelosimus eximius z Ekvádoru. Biologové sledovali počet jedinců v jednotlivých „městech“ a také množství kořisti, která skončila ve společných sítích. Zjistili přitom, že jak se kolonie zvětšuje, snižuje se množství úlovků na pavoučí „hlavu“. To souvisí s univerzálním pravidlem, že objem tělesa roste rychleji než jeho plocha: čili více pavouků vyprodukuje sice více vlákna, ale postaví z něj sítě s menší plochou. Ovšem větší sítě mají jinou výhodu: uloví se do nich i „velké ryby“, tedy větší kusy kořisti. Na jednoho lovce tedy připadá ve velké kolonii méně kusů potravy, ale její celková hmotnost neklesá nijak rychle. Výpočty kombinující tyto zákonitosti ukázaly, že největší efektivity dosahuje kolonie o 500 jedincích. Ale udržitelná jsou patrně i „města“ o 9000 jedincích. V nich mají všichni jedinci ještě dost potravy na to, aby nemuseli riskovat založení nové kolonie, které může snadno skončit fiaskem.