Do Brna patřím. Jan Werich říkal, že člověk je doma tam, kde hrál kuličky. Já je hrál v nedaleké Kuřimi, a to je už dnes skoro také Brno. Babička žila dlouho ve Vídni, ale celá rodina patří do Brna. Studoval jsem tady a celý život pracoval. Nejsem stěhovavý pták.
Líbí se mi krajina města, ať vyjdu na Špilberk, Červený, nebo Žlutý kopec, je to krásný pohled, dokonalá kompozice roviny začínající jižní Moravy a kopců dvou vrchovin. A lidé – je úžasné, jak se znovu po špatných dobách objeví skupina aktivních, schopných a odvážných mužů (ale i žen), kteří v Brně udělají něco úžasného. Ať už to bylo v době švédského obléhání, nebo v 19. století při rozmachu brněnského průmyslu, nebo v roce 1928, kdy Brňané uspořádali Výstavu soudobé kultury. Ta dodnes není zcela doceněna.
A pak, mám tu řadu dobrých přátel. Rád bych je vyjmenoval, ale mám obavu, že bych na někoho zapomněl, a to by mne mrzelo.
Pracoval jsem ve městech všech kontinentů kromě Austrálie, ale vždy, když jsem uviděl siluetu věží Petrova a Špilberku, věděl jsem, že jsem doma.
Vydání| Tato zpráva vyšla v prvním vydání
Regionální mutace| Lidové noviny - Brno
