Dům Fritzlových vypadá divně, říkají dnes někteří kolemjdoucí. Přesto to nikdo neřekl nahlas dříve. Dům navíc několikrát navštívily sociální pracovnice, které si ničeho nevšimly. Vždy odcházely spokojené s tím, jak se Fritzl stará o svěřené děti.
Před soudní budovou v rakouském Sankt Pöltenu se v sychravém a nevlídném počasí scházejí desítky novinářů z celého světa. Je pondělí ráno, 15. března, a za hodinu začne ostře sledovaný proces s Josefem Fritzlem, který takřka čtvrt století věznil ve sklepě svou dceru a zplodil s ní sedm dětí.
Protože je ale Fritzl už dávno uvnitř budovy, novináři berou zavděk nejrůznějšími aktivisty, kteří se snaží využít přítomnosti zástupců zhruba dvou set světových médií a s transparenty v rukou před soudem kritizují stav rakouské justice a vůbec systému, který má chránit děti.
„To nejsou jen činy jednotlivců, selhává celý systém,“ říká Gerhard Zeiner, který o údajné benevolenci rakouských úřadů vůči podezřelým pedofilům a tyranům napsal knihu. Za Zeinerem a jeho skupinou visí snímky batolete s modřinami a krvavými podlitinami na zádech a hýždích. „Tyhle fotky ukazoval otec sociálním pracovnicím i policii a nic se nestalo. Naopak ho policisté zatkli, když se kvůli záchraně svého dítěte snažil dostat do bytu své bývalé ženy,“ tvrdí Zeiner.
Aktivisté mluví o případu sedmnáctiměsíčního Luky, kterého v listopadu 2007 po dlouhodobém týrání a zneužívání ubil jeho otčím. Vrah dostal doživotí, ale matka ani sociální pracovnice, kterým údajně nestačily otcem dříve poskytnuté snímky podlitin, nebyly ani obviněny. Vyšetřování žádnou chybu na straně úředníků ani matky, která dřívější zranění dítěte zdůvodňovala jeho hyperaktivitou, neodhalilo.
„Co jsme to za stát? Rakousko chrání více ty, kdo páchají násilí na dětech a zneužívají je než jejich oběti,“ zlobí se Zeiner, vedle kterého stojí Lukův pravý otec. Novináři poslouchají, natahují mikrofony, občas chápavě pokývají hlavou. Zároveň však bedlivě sledují, zda do soudní budovy nevchází nějaká důležitější osoba.
Najednou to v novinářském davu zahučí, začnou rychle klapat podpatky, dav desítek mužů a žen s mikrofony, fotoaparáty, bloky a kamerami se zvedá jako hejno holubů po výstřelu a běží směrem k hlavní ulici. Až na malé výjimky přitom nikdo neví, co je vlastně příčinou úprku, kam a za kým se vlastně běží. „Kdo že je to? Fritzlova sestra?“ ptá se anglicky mluvící kolega a snaží se protlačit do středu novinářského chumlu.
„Snad sestra,“ říká další novinář. Podsaditá blonďatá dáma kráčí po přechodu, obklopena mikrofony a mává rukama, jako by odháněla komáry. „Nic neřeknu, ne, opravdu nic, do čtvrtka nic neřeknu,“ opakuje dokola. Novináři ji pronásledují ještě o dva domovní bloky dál a pak se pomalu vracejí k soudu. Nakonec to nebyla to Fritzlova sestra, ale švagrová. A stejně nic neřekla.
„Ona to asi nemá v hlavě úplně v pořádku. Nikdo neví, proč se tady vlastně prochází,“ říká později jedna vídeňská novinářka. Skupina aktivistů, poukazujících na otřesný případ týrání malého Luky a odpovědnosti úřadů, mezitím zcela osiřela. Osud utýraného chlapce je pro novináře, včetně mé maličkosti, v tuto chvíli mnohem méně podstatný než nesouvislá věta, kterou by možná mohla vyřknout jedna z Fritzlových příbuzných.
Případ největšího incestu v dějinách Rakouska a možná celé Evropy skončil podle očekávání. Fritzl byl po čtyřech dnech procesu odsouzen na doživotí. Jenže v případu je stále řada nezodpovězených otázek. Nedořešená zůstává možná odpovědnost rakouských úřadů za to, že Fritzl nebyl odhalen dříve.
Stejně tak nekončí ani debata o tom, zda odhalení dvou případů lidí vězněných tyrany roky ve sklepě v Rakousku souvisí nějak s rakouskou národní povahou, nebo jde prostě o případy, které se mohly stát kdekoliv na světě. Všechny otázky se ale dají shrnout do jedné základní: jak je možné, že v době, kdy jsou lidé v civilizovaném světě dokonale evidováni, na každém kroku sledováni a prověřování, kdy každému čerstvě narozenému dítěti přijde tři dny po porodu složenka na zaplacení odpadu, dokáže někdo čtvrt století držet ve sklepě vlastní dceru i s dětmi a nikdo si toho nevšimne?
Čin jednotlivce „Soudíme čin ojedinělého pachatele, nikoli zločin nějaké celé obce nebo celého národa,“ prohlašuje při zahájení procesu předsedkyně soudu Andrea Hummerová. Nereaguje tím jen na spekulace některých zahraničních médií, která nevměšování do věcí sousedů označila za typickou vlastnost Rakušanů. Před okny soudní budovy totiž nedemonstrují cizinci, ale Rakušané.
„Fritzl není jediný,“ křičí asi padesátiletý muž a ukazuje fotky svých potomků, údajně týraných bývalou manželkou. „Nikdo mi nepomůže.“
Pro zástupce médií je opravdu těžké rozeznat, kdo z demonstrujících aktivistů skutečně potřebuje pomoci proti zlovůli rakouských úřadů a kdo se jen snaží dostat za každou cenu do televize. Mezi aktivisty se pohybují i lidé, kteří si stěžují na sledování rakouskou tajnou policií, ukazují neúspěšné žaloby, další na zemi rozbíjejí panenky polité červenou barvou. „V Rakousku jsou děti zneužívány a týrány, vím to, protože jsem býval učitel. A když jsem se na to snažil upozorňovat, vyhodili mě,“ říká Herbert Slezak, jeden z rozbíječů panenek. Špatný je podle něj celý systém.
„Psychiatři a psychologové sice naoko bojují proti násilí na dětech, ale ve skutečnosti z něj žijí. Padesát procent klientů psychologických poraden tvoří dřívější oběti zneužívání,“ křičí Slezak do kamer. Nakonec se ale v naprosté většině médií stejně objeví jen jeho fotografie s dřevěným křížem pobitým panenkami. Jako ilustrační foto.
Otázka, zda si mohli něčeho podezřelého všimnout Fritzlovi sousedé v Amstettenu, případně zda mohla policie či sociální úřad odhalit Fritzlův hrůzný čin dříve, je podle odborníků ryze spekulativní. Stejně jako možné selhání celého systému k ochraně dětí v Rakousku.
„Náš systém je velmi podobný tomu rakouskému. Koneckonců jsme byli součástí společného státu Rakouska-Uherska,“ říká Zuzana Baudyšová, ředitelka Nadace Naše dítě. Rakušané jsou podle ní navíc v mnoha ohledech vepředu. „Například možnost vykázání tyrana z bytu, ve kterém ohrožuje partnera i děti, byla poprvé zavedena právě v Rakousku,“ říká Baudyšová.
Systém ochrany dětí, včetně aktivit nevládních organizací, podle ní určitě nevykazuje proti českým poměrům nějaké závažné nedostatky či odlišnosti. Přesto dokázal Fritzl zavřít svou dceru v roce jejích osmnáctin do sklepa, kde ji držel 24 let, opakovaně znásilňoval a zplodil s ní celkem sedm dětí, z nichž jedno zemřelo.
Pokračování na straně 20
Dokončení ze strany 19
Tři děti tyran po porodu odvedl do domu a podařilo se mu je úředně adoptovat na základě tvrzení, že nezvěstná dcera vstoupila zřejmě do nějaké sekty a nechává novorozeňata před zahradní brankou s dopisem, aby se o ně „dědeček“ postaral. Adopci nezabránil ani fakt, že Fritzl byl, jak se později potvrdilo, v mládí odsouzen za znásilnění.
Stejně tak se nikdo z úředníků detailně nezabýval otázkou, proč dcera Elisabeth, údajně otcem zneužívaná už od jedenácti, utekla už dříve z domova. „Otázka odpovědnosti rakouských úřadů a sousedů pachatele je těžko posouditelná. Podívejte se k nám a naši kauzu týraných chlapců z Kuřimi. Kdyby se sousedovi úplnou náhodu neobjevil na kamerové chůvičce obrázek jednoho z týraných dětí, možná mohli být oba chlapci ještě dnes někde zavřeni ve sklepě a páleni na těle cigaretami,“ říká Baudyšová.
A všímavost sousedů a známých rodiny, v níž se děje něco zvláštního a podezřelého? I když se v Česku žádný tak rozsáhlý případ incestu, spojeným s pětadvacetiletým vězněním vlastní dcery, ještě neobjevil, ani Češi se v oblasti prevence proti týrání a zneužívání dětí nemohou nad Rakušany příliš povyšovat. Počet obětí totiž rok od roku stoupá. V roce 2005 zemřelo na následky týrání v Česku pět dětí, v roce 2006 deset, o rok později dokonce dvacet dětí.
„My apelujeme právě na větší všímavost. Lidé, ať už v Rakousku, nebo v Česku, totiž často oznamují věci, které se jich bezprostředně týkají, ale nechtějí mít nic společného s takzvanými problémovými, podezřelými rodinami. Tam tuší nějaký konflikt, kterému se chtějí vyhnout,“ tvrdí Baudyšová.
Nadace Naše dítě si nedávno dala zpracovat průzkum, z něhož vyplývá, že tři čtvrtiny českých respondentů vědí, co je zákonná oznamovací povinnost. Pouze šest procent dotázaných však uvedlo, že lidé podle nich tuto povinnost skutečně plní. Za hlavní příčiny neplnění oznamovací povinnosti uvedli respondenti lhostejnost a nezájem (57 procent) a strach (39 procent).
Dům hrůzy Právě Fritzlův dům v Amstettenu je přitom typickým příkladem fenoménu, který se po odhalení podobných tragických případů objevuje prakticky pokaždé. Když už je pachatel za mřížemi, lidé si začnou najednou uvědomovat, že rodina, s níž léta žili v sousedství, vlastně vůbec nebyla tak bezproblémová, jak jim celá léta připadalo. A Fritzlův dům byl z dnešního, tedy zasvěceného pohledu, domem hrůzy vlastně vždycky.
„Když se podíváte po ulici, ta stavba je opravdu zvláštní, jako by něco ukrývala. V okolí podobnou nenajdete,“ říká asi šestnáctileté studentka, která společně s kamarádkou sleduje práci televizních štábů v Amstettenu. A má pravdu. Dům rodiny Fritzlových nejvíce ze všeho připomíná domy, které jsou v dětských knížkách oblíbeným cílem všech klukovských part. Na první pohled totiž skrývají nějaké tajemství, kvůli jehož odhalení si kluci klidně roztrhnou kalhoty o plot a vydrží i výprask od rodičů.
Zatímco směrem do hlavní ulice dům působí jako klasický činžáček, v zadním traktu je na něj nalepena „betonová pevnost“, neprodyšně obklopená tújemi a keři. V boční ulici, kde stojí domy s dokonale upravenými, ale hlavně otevřenými zahradami, působí jako pěst na oko. Mohl se sousedům zdát Fritzlův dům natolik podezřelý, aby informovali policii, že se v betonové pevnosti možná děje něco nekalého? Co když tam Fritzl jen načerno pálí slivovici?
„Nikdy by mě nenapadlo, že tam Fritzl někoho vězní. On byl sice morous, s nikým příliš nemluvil, ale jeho manželka byla velmi příjemná dáma,“ říká Carina Schmiedová, která bydlí padesát metrů od Fritzlových. Odmítá, že by sousedé mohli o hrůzném činu cokoli tušit. Naopak. Pro mnoho sousedů byl Fritzl sice nepříjemný, ale zřejmě velmi starostlivý dědeček. Vždyť se ujal odložených dětí své dcery a dobře se o ně staral. „Ty děti byly takové tiché a poslušné,“ říká Carina.
Několikrát byla v domě sociálka, nic podezřelého nenašla. Všude dokonale uklizeno, děti čistě oblečené. Jako ze škatulky. Proč by měl někdo prohlížet sklep? Na oknech v prvním patře směrem do hlavní ulice, kde Fritzlovi bydleli, jsou dodnes přilepené dětské samolepky. Možná něco symbolizují. Koho by to ale napadlo před rokem?
Když se v roce 2006 osvobodila v Rakousku ze zajetí Natascha Kampuschová, kterou její věznitel Wolfgang Priklopil držel ve sklepě osm let, Fritzl se údajně nad jejím těžkým osudem sám pozastavoval. „Řekl mi doslova, že je to šokující případ,“ říká Günther Pramreiter, majitel pekárničky v sousedství Fritzlova domu. Těžko lze předpokládat, že si takový člověk koupí housky a odejde s uspokojením z toho, že se mu daří držet ve sklepě dceru ještě třikrát déle, než to dokázal Priklopil v případě Nataschy Kampuschové.
Můj dům, můj hrad Obyvatelé Amstettenu už jsou na neustálé debaty o své možné spoluzodpovědnosti za Fritzlův případ alergičtí. Starosta odmítl poskytovat další rozhovory novinářům, má-li být tématem Fritzl. Radnice zároveň vyhlásila veřejnou sbírku, v rámci níž lidé mohou přispívat Fritzlovým obětem. Mnozí Rakušané zároveň vylučují, že by k tragédii přispěli svou nevšímavostí, uzavřeností a nevměšováním se do věcí sousedů, což některá zahraniční média označila za typickou rakouskou vlastnost. Obyvatelé Rakouska jsou totiž všímaví někdy až moc. Stačí, aby si někdo zapnul v neděli sekačku na trávu, a už přijde udání. Kdyby se v ulici pohybovala večer nějaká podezřelá osoba, nepochybně už by sousedé volali policii.
„Nedávno jsem jel v autě ukázat příbuzným rakouské příhraničí, a sotva jsem vjel mimo hlavní silnici, už mě kontrolovali policisté. Na udání," říká starosta Vyššího Brodu Milan Zálešák. Stejně tak není pravda, že by Rakušané byly uzavření. Právě naopak. Důkazem je i srovnávací anketa, v jejímž rámci se Lidové noviny před časem ptaly zástupců různých profesí v Rakousku, Německu a Česku na jejich životní úroveň. Zatímco Češi na otázku svých finančních a majetkových poměrů nechtěli odpovídat a Němci, třeba v případě úředníků, vyžadovali povolení od nadřízeného, s Rakušany byla práce snadná. Naprostá většina dotázaných, ať už šlo o policisty, či úředníky, totiž ochotně a s úsměvem odpovídala i na otázky typu, jaké mají doma auto, kde a jak bydlí, kolik přesně berou. Tak jakápak uzavřenost? Přesto Fritzl dokázal i v takové komunitě držet dceru čtvrt století ve sklepě.
Někteří odborníci však tvrdí, že jedna věc je deklarovaná otevřenost a upřímnost a druhá respekt k sousedům, kteří už tak otevření z různých důvodů být nechtějí. Čím takzvaně civilizovanější společenství, tím více se drží hesla „Můj dům, můj hrad“. U přírodních národů, případně u různých komunit z většinové společnosti vyloučených a dodržujících své vlastní zvyky princip ochrany soukromí zdaleka takovou prioritu nemá.
„Například u Romů jsem nikdy o podobně rafinovaném případu věznění a týrání příbuzných neslyšela a pochybuji, že by i dnes bylo mezi nimi něco takového možné,“ říká českokrumlovská etnografka a romistka Eva Davidová. I v romské komunitě se zvlášť v poslední době vyskytují případy zneužívání a týrání dětí, ale aby někdo dokázal před příbuznými a známými tajit desítky let vězněnou a zneužívanou dceru a její děti, to je podle Davidové věc nepředstavitelná. Fritzlovi stačilo oznámit, že do jeho sklepa prostě nikdo nesmí, a manželka i jeho vlastní potomci přání despotického otce bezvýhradně respektovali. „To by se v otevřené romské komunitě nikomu nepodařilo,“ tvrdí Davidová. Podobně rafinované případy se paradoxně odehrávají v takzvaně civilizovaných rodinách, kde sociální pracovníci či policie nenacházejí z hlediska hygieny a rodinné péče žádné nedostatky. A zdaleka nejen v Rakousku. I v kauze týraných chlapců z Kuřimi figurovali jako pachatelé vzdělaní, kultivovaní lidé s bezproblémovou minulostí.
Povede tedy kauza Fritzl a podobné případy k tomu, že úřady budou mnohem obezřetnější v prověřování podezřelých rodinných poměrů i u těch rodin, kde děti chodí čistě oblékané a žádné problémy nejsou na první pohled vidět? „To se musíte zeptat jinde. U zákonodárců,“ odpověděl viceprezident soudu v St. Pöltenu Franz Cutka na otázku, zda by neměl Fritzlův případ vést i k určité změně zákonů.
Nedořešené případy Poslední případy týraných a zneužívaných dětí v rodinách na první pohled bezproblémových mají jeden společný rys: nedořešenost. Fritzl má na základě rozhodnutí soudu strávit zbytek života ve vězeňské cele, nikdo další však za jeho činy oficiálně spoluzodpovědný není. A to ani nepřímo. Podobně skončila i kauza Kuřim.
„Soud poslal tyrany za mříže, ale pozadí případu nerozkryl,“ říká brněnský zpravodaj LN Miloš Šenkýř, který celý případ od začátku sledoval. V kauze týraných chlapců Ondřeje a Jakuba, spojené se snahou o změnu identity dospělé Barbory Škrlové na malou „Aničku“, zůstalo přitom ještě mnohem více nejasností než v příběhu Josefa Fritzla a jeho obětí. „Na základní otázku ,Proč‘ dodnes vlastně nikdo neodpověděl,“ říká Šenkýř.
Otce Barbory Josefa Škrlu, který by mohl mnoho věcí osvětlit, policie zatím vůbec nenašla. Podobné „tajemno“ stále doprovází i okolnosti začátku věznění Fritzlovy dcery nebo předchozí případ vězněné Nataschy Kampuschové. Věznitel Nataschy Priklopil spáchal sebevraždu a oběť poté, co poskytla rozhovor televizi, už o dalších okolnostech svého únosu nechce mluvit.
Také média, která se zpočátku pídila po jakýchkoliv podrobnostech ze života Josefa Fritzla, už ztrácejí elán. Natascha, která strávila ve sklepě „pouze“ osm let, již prakticky nikoho nezajímá a odsouzený Fritzl už také není tak zajímavý jako před začátkem procesu. Jenže to zjevně není jen chyba médií, která se řídí zákonem nabídky a poptávky. I ten nejotřesnější příběh časem vyčpí a přestane diváky a čtenáře bavit. V době informačního smogu, kde v záplavě informací mohou vyniknout jen skutečné senzace, není příliš času ani místa na ohlížení. A snaha předejít podobným případům jako v Amstettenu tak připomíná začarovaný kruh bez možnosti řešení.
Jen za první dva měsíce od odhalení Fritzlova činu se kauza objevila v českých médiích celkem 218krát, což je zhruba dvojnásobný počet článků a televizních šotů, referujících ve stejně dlouhém období o dřívějším případu Nataschy Kampuschové. Fritzl stejným způsobem „proslavil“ Rakousko po celém světě. Jakmile však byl odsouzen, zájem o nezodpovězené otázky strmě klesá.
Své o tom ví i Gerhard Zeiner, který se spolu s ostatními aktivisty snaží před soudní budovou v Sankt Pöltenu poukázat na nedořešený případ utýraného chlapce Luky. Podobnou příležitost mluvit s televizními štáby a novináři z celého světa už aktivisté možná nikdy mít nebudou. „Snad jen kdyby se v Rakousku objevil někdo, kdo by své děti držel ve sklepě čtyřicet let,“ smutně konstatuje Zeiner.
***
Všechny otázky se dají shrnout do jedné: jak je možné, že v době, kdy jsou lidé dokonale evidováni, na každém kroku sledováni a prověřování, dokáže někdo čtvrt století držet ve sklepě vlastní dceru i s dětmi a nikdo si toho nevšimne?
Lidé, ať už v Rakousku, nebo v Česku, často oznamují věci, které se jich týkají, ale nechtějí mít nic společného s problémovými, podezřelými rodinami. Tam tuší konflikt a tomu se chtějí vyhnout.
Zuzana Baudyšová nadace Naše dítě
Nikdy by mě nenapadlo, že tam Fritzl někoho vězní. On byl sice morous, s nikým příliš nemluvil, ale jeho manželka byla velmi příjemná dáma. Ty děti byly takové tiché a poslušné.
Carina Schmiedová obyvatelka Amstettenu
Například u Romů jsem nikdy o podobně rafinovaném případu věznění a týrání příbuzných neslyšela a pochybuji, že by bylo mezi nimi něco takového možné
Eva Davidová etnografka a romistka
Herbert Slezak byl jedním z aktivistů, kteří v y užili soud ního procesu s Josefe m Fritzlem, ab y upozornili na týrání a zneužívání dětí, které je podle nich v Rakousku rozšířené. Vzhledem k tomu, že so ud ní jednání sledovaly stovky novinářů z celého světa, dostalo se de mo nst rujícícm pozornosti. Ale jen krátkodobé.
O autorovi| Autor je jihočeský zpravodaj LN
