PRAHA Oba letošní laureáti tzv. Nobelovy ceny za ekonomii boří mýty. Elinor Ostromová (76) dokazuje, že společné zdroje, jako je třeba voda, může úspěšně spravovat komunita, která je užívá. Oliver Williamson (77) zase zjistil, že když na trhu nefunguje konkurenční prostředí, je lepší nebránit vzniku dominantní firmy. Tak by se daly stručně popsat výsledky bádání, které každému z výše jmenovaných amerických ekonomů vynesly pět milionů švédských korun.
Jména laureátů včera oznámil výbor pro udělování Nobelovy ceny při Švédské akademii věd.
Oficiálně Nobelovu cenu za ekonomii, která se ve skutečnosti jmenuje Cena Sveriges Riksbank udělovaná na památku Alfreda Nobela za ekonomickou vědu, získali Ostromová a Williamson za analýzy ekonomické správy, to znamená způsobu uplatňování autority nebo pravidel v různých ekonomických oblastech.
Ostromová je první ženou, která obdržela cenu za ekonomii od jejího založení před jedenačtyřiceti lety. Ocenění získala za příspěvek k otázce veřejných zdrojů a společného majetku, kde ukázala, jak lze společný majetek výhodně spravovat v rámci skupin uživatelů. Zpochybnila tak převládající názor, podle něhož je veřejné zdroje nutno buď podřídit centrálním autoritám, nebo zprivatizovat.
Na základě studia případů, kdy společné zdroje jako zásoby ryb, lesy, pastviny nebo vodu spravují jejich uživatelé, Ostromová zjistila, že výsledky jsou často lepší, než jaké předpokládala standardní teorie. Uživatelé často vyvinou důvtipné mechanismy rozhodování a vynucování pravidel k efektivnímu a udržitelnému nakládání se zdroji, často v tom však také úspěšní nejsou. Ostromová charakterizovala pravidla, která vedou k příznivým výsledkům při nakládání se společnými zdroji. „Závěry jejího bádání jsou důležité nejen pro správu přírodního bohatství, ale také pro další studium obecné lidské spolupráce,“ stojí ve zdůvodnění, které vypracovali porotci z Královské švédské akademie věd. Williamson pracoval zejména v oboru transakčních nákladů a ocenění dostal za teorii, v níž firmy pojal jako struktury pro řešení konfliktu. Zjistil, v jakých případech roste ochota ekonomických subjektů vést své transakce nikoli na otevřeném trhu, nýbrž v hranicích firmy. „V předešlých třech desetiletích tyto vlivné příspěvky vedly k přesunutí výzkumu ekonomické správy z okraje do popředí vědecké pozornosti,“ uvedl výbor pro udělování ceny. Podotkl, že ekonomické transakce se odehrávají nejen na trzích, ale také v rámci firem, sdružení nebo domácností, což dříve ekonomická teorie opomíjela. Výzkumy obou oceněných podle výboru prokázaly, že ekonomická analýza dokáže vrhnout světlo i na ekonomickou povahu řady forem sociální organizace.
Williamson tvrdil, že trhy a hierarchické organizace jako firmy jsou alternativními strukturami ekonomické správy, které se liší v přístupech k řešení konfliktů zájmů. Slabinou trhů je to, že na nich často převládá handrkování a neshody; negativní stránkou firem je zase nebezpečí, že autorita, která sporům brání, může být zneužita. Williamson zjistil, že když je na trhu omezená konkurence a účastníci si nemohu dostatečně vybrat mezi partnery, jsou lepším rámcem pro řešení konfliktů firmy.
Vycházel přitom z práce jiného amerického ekonoma Paula Joskowa, který studoval vztahy mezi elektrárnami a důlními společnostmi na západním a východním pobřeží USA. Joskow zjistil, že když si elektrárna nemůže na trhu vybrat alternativního dodavatele, stává se jeho snadnou kořistí a firmy se sloučí. Podle Williamse na tom není nic špatného a regulátor by fúzi neměl bránit, protože sloučený podnik bude efektivnější.
Nobelova cena za ekonomii byla ustavena v roce 1968 švédskou centrální bankou a nepatří mezi pět původních cen určených poslední vůlí Alfreda Nobela. Naprostou většinu cen za ekonomii získali američtí ekonomové.
