NEW YORK / PRAHA Patrně nejslavnější parník všech dob by nešel tak rychle ke dnu a na 1500 lidí nemuselo přijít o život, kdyby společnost, která jej postavila nešetřila na stavebním materiálu. Jak včera napsal britský deník The Daily Telegraph, tuto nejnovější teorii popsali dva američtí badatelé Jennifer Hooper McCarty a Tim Foecke ve společné knize Co opravdu potopilo Titanik, která vyšla k 96. výročí tohoto námořního neštěstí.
Po desítky let vědci vyšetřovali příčiny zkázy Titaniku. V roce 1985 dokonce detailně zkoumali také vrak tlející na dně oceánu, ale jedna otázka jim stále zůstávala nezodpovězena. Jak je možné, že se parník po nárazu do ledovce potopil za pouhé tři hodiny? McCarty s Foeckem zapátrali v archivu společnosti Harland a Wolff, která na počátku 20. století postavila kromě Titaniku také jeho dvě sesterské lodě Olympik a Britannik, a došli k zajímavým závěrům. Kvalitních nýtů byl nedostatek Na stavbu každé z těchto obrovských lodí potřebovali konstruktéři okolo tří milionů nýtů, které měly za úkol držet loď pohromadě. Ale v době, kdy se Titanik stavěl, byl těchto součástí drtivý nedostatek. Badatelé, kteří oba pracují v oboru metalurgie, kromě studia archivních zpráv také pomocí nejmodernější technologie detailně prozkoumali 48 nýtů pocházejících z vraku lodi. V porovnání s kovy, které se tehdy běžně používali, zjistili, že nýty na Titaniku byly vyrobeny z materiálu druhořadé kvality. Parník, jehož jméno mělo být synonymem pro přepych a bohatství, tak paradoxně ztroskotal na použití levného konstrukčního materiálu. Badatelé tvrdí, že kdyby stavební společnost použila lepší součástky, loď by se udržela delší dobu na hladině, a záchranáři by tak měli více času vysvobodit stovky lidí před utonutím v ledových vodách oceánu.
Již před deseti lety, kdy téma kvality nýtů vyplynulo poprvé na povrch, zástupci společnosti obvinění rázně odmítli se slovy, že nemají dostatek archivářů, aby se touto problematikou zabývali. To se nezměnilo ani dnes, když McCarty a Foecke předložili dostatek důkazů. „Na nýtech nebylo nic špatného,“ řekl minulý týden deníku The New York Times mluvčí společnosti Joris Minne. Připomněl, že Olympik, který byl postaven ze stejných součástek se bez nehody plavil čtyřiadvacet let. (Britannik se potopil v roce 1916 poté, co najel na minu). Také bývalý úředník společnosti Harland a Wolff David Livingstone upozornil na to, že kniha je v mnohých bodech značně „matoucí“ a na adresu důkazů předložených vědci poznamenal, že je to „pouhé tlachání“. Mnozí námořní historici však knihu vnímají jako vyřešení záhady Titaniku. „Je to fascinující, jedná se o poslední stavební kámen teorie, která vysvětluje, proč byla tato nehoda tak tragická,“ řekl jeden z recenzentů knihy Tim Tower.
„Nepotopitelný“ zaoceánský parník Titanik se vydal na svoji první a zároveň poslední cestu 14. dubna 1912. Po několika dnech plavby se střetl s ledovcem a do tří hodin klesl ke dnu.
Zapříčinilo rychlou zkázu Titaniku zastaralé nýtování?
Ačkoli na většině lodí stavěných před sto lety byly ocelové pláty spojovány pouze ocelovými nýty, na zaoceánském parníku Titanik byly použity také méně pevné nýty ze železa. Ty se údajně nacházely v místech, kterými luxusní loď v noci v noci ze 14. na 15. dubna 1912 narazila na osudný ledovec, který ji poslal v rekordně krátkém čase ke dnu. Kdyby se potápějící loď udržela na hladině déle, možná by se zachránilo více cestujících. Podle nové teorie způsobily brzkou zkázu špatné nýty.
