To je zas kulí! Jako v Sarajevu,“ hubuje tatínek Pepíčka, ten ale hbitě odvětí: „Tatínku, představ si, že v nedalekém Německu se dávají známky až do šestky. Tam bych na tom nebyl tak zle!“
U nás je ale zažitý pětistupňový známkovací systém. Na otázku: Kde se tu vzal a proč o školním neúspěchu vypovídá právě ta libozvučná „kule“? přehledně odpovídá kniha Františka Morkese Devětkrát o českém školství, kterou lze nalézt například v Pedagogickém muzeu J. A. Komenského v Praze. V té se praví, že známkování žáků ve školách vyplynulo ze snahy (ale i potřeby) mít kontrolu nad tím, co a jak se žáci skutečně naučili, instrukce je z roku 1790. Uvědomíme-li si, že Marie Terezie svým patentem zavedla povinnou školní docházku v roce 1774 pro děti ve věku 6–12 let, pak nám vyjde, že pouze necelé tři „šestiletky“ zažily školu bez známek. To, že děti byly v osmnáctém stolení stejně vynalézavé, jako jsou nyní, doplňovala školní vyhláška: „Při vlastní zkoušce bylo učitelům přísně zakázáno zkoušeným žákům radit a dávat jim jakákoliv znamení, třeba i rameny nebo hlavou.“
Krom klasifikace se muselo rovněž stanovit, za co budou známky udělovány. U žáků tak byla hodnocena návštěva školy (velmi pilná, pilná, nestálá, řídká), mravy (velmi dobré, dobré, prostřední, školnímu řádu neodpovídající), prospěch v jednotlivých předmětech (velmi dobrý, dobrý, prostřední, slabý) a celkový prospěch (s vyznamenáním, opakovat). Na mnohých školách byly v této době známky na vysvědčení doprovázeny i stručným slovním hodnocením, které obdrženou známku zdůvodňovalo.
Podobné tomu současnému známkování z prospěchu přinesl prozatímní školní řád z roku 1884, který předepsal klasifikaci v pěti stupních: prospěl velmi dobře, dobře, dostatečně, sotva dostatečně, nedostatečně, jak se píše v Morkesově knize. Nacistická byrokracie k nám během protektorátu Čechy a Morava, v roce 1943, nakrátko přinesla šestistupňovou klasifikaci. Po skončení druhé světové války se klasifikace vrátila k tradiční pětistupňové škále. K definitivnímu ustálení způsobů hodnocení došlo školním a vyučovacím řádem z roku 1905, vypovídá Morkes na svých řádcích.
