V listopadu 1989 vypustila Drahomíra Dražská fámu o mrtvém studentovi Martinu Šmídovi. Nyní říká, že lhala. Své lži prý lituje, věří ale, že i díky ní padl komunismus.
* Jak to tenkrát, 17. listopadu před 20 lety, bylo?
S kamarádkou jsme vyrazily s tím, že vyrazíme do kina, tramvaj nás vyhodila, tuším, že to bylo na Palackého náměstí. Jakmile jsme vystoupily z tramvaje, tak kolem nás byla obrovská masa lidí, která nás vzala sebou chtě nechtě, až jsme se dostaly na Národní třídu. Nějakou dobu jsme se tam zdržely, ale když jsme viděly, že to nebude zrovna růžový, tak jsme prchly do nejbližšího domu. Byla tam jazyková škola, tuším. Tam jsme se schovávaly u schodiště do sklepa, ale po nějaké době se tam objevili bareti a hnali nás odtud ven do podloubí. Tam se člověk neměl čas rozhlížet ani doleva, ani doprava, protože to mydlili hlava nehlava. Já schytala pár ran do ledvin a od jednoho bareta kopanec s tím, že jsem měla natrženou slezinu. Jediný, co si pamatuju, je, že jsem na kamarádku zakřičela: „Prosím tě, sundej si brejle.“ No, a pak už jsem byla někde za Mikulandskou, kde jsem nebyla schopná udělat ani krok.
* Věděla jste o demonstraci?
Vůbec jsem to netušila. To byla náhoda. Tramvaj zastavila a řidič řekl, že dál nejede.
* Mohly jste se taky na tom nábřeží sebrat a zmizet...
Tam bylo tolik lidí.
* ...nebo vás to taky zajímalo?
Já jsem ani netušila, kam se to žene. Já jsem sice pracovala za rohem a zažila jsem tam srpen, kdy jsme chodili do práce na karty a ukazovali, že za rohem pracujeme, jinak by nás přes Václavák nepustili. Já ale vážně nic netušila. To byla všechno jenom náhoda.
* A jak to tedy pokračovalo?
Já jsem byla zraněná a zastavila se u mě slečna s mladíkem.
* Myslíte slečnu Litomiskou?
Slečna Litomiská (disidentka Miroslava Litomiská - pozn. red.) mě zastavila s tím, jestli nechci pomoct. Já to odmítla a oni odešli, pak se ale vrátili zpátky. Slečna Litomiská udává, že mě vezl taxík. Není to tak. Zastavila nám dvanáctsettrojka, která nás dopravila do nemocnice. Byli tam zranění lidé.
* Víte, kdo vám zastavil?
To byl nějakej lopaťák, fakt nějakej dělník.
* Auto tedy zastavilo...
Jestli oni na něj mávali? Ale vezla mě určitě dvanáctsettrojka.
* Pak jste jeli do nemocnice?
Tam jsem podstoupila nějaký rentgeny a další vyšetření. Pan doktor, který měl službu, ale komusi do telefonu diktoval jména, datumy narození a bydliště. Já jsem proto, ne jak tvrdí slečna Litomiská - kvůli tomu, že bych byla na drogách, podepsala revers. Já si v ten moment myslela, že je to někdo od policie a oni by si mě mohli potom vyhledat a mohly by z toho být zbytečný komplikace. Takže proto jsem podepsala revers. Nechtěla jsem prostě v nemocnici zůstat.
* Vy jste se normálně bála...
Je hlavně zvláštní, že s tou verzí, že jsem se kdysi léčila z drog, někdo vyšel.
* Vám bylo tehdy dvaadvacet. Ta epizoda s drogami byla o několik let starší?
To bylo v osmdesátém šestém. Takže o tři roky dříve.
* Jak se to stalo, že jste měla problémy s drogami?
Chytla jsem se ve škole špatných lidí.
* A kolik vám bylo?
No asi 19.
* Takže to trvalo jenom krátkou chvíli?
Jen krátce, a když jsem viděla, že by to nevedlo k ničemu dobrýmu, zkoušela jsem chodit na ambulantní léčbu. Ta ale tenkrát byla úplně o ničem. Člověk tam mohl přijít jakkoliv vyřízenej, a když řekl, že je v pořádku, tak oni napsali, že je v pořádku.
* Šlo o pervitin?
O pervitin v kombinaci s kodeinem.
* Vraťme se k večeru 17. listopadu 1989. Kdy poprvé vás napadlo mluvit o mrtvém studentovi nebo o tom, že tam někoho zmlátili?
Mluvit o tom, že tam někoho zmlátili, mě napadlo v nemocnici, když jsem tam viděla ty lidi, co čekali na ošetření. V tom momentě mě napadlo: No jo, tahle holčina, ta to roznese po všech svejch známejch a kamarádkách. Nejdřív jméno Martin... Šmíd až potom. Proč Šmíd? Prostě proto, že to bylo první, co mě napadlo jinýho než Novák. (Jméno Martina Šmída padlo podle svědectví Litomiské poprvé až v poledne 18. listopadu během vzájemné schůzky.) Mě ale v životě nenapadlo, že by se to někde vysílalo. Víte co, já kdybych tenkrát věděla, že se to bude nějakým způsobem fakt vysílat, tak bych vůbec na žádnou schůzku nešla.
* Jinak řečeno, vzala byste zpátečku...
Já jsem vůbec netušila, že existuje nějaký pan Uhl (právě přes disidenta Petra Uhla se zpráva o mrtvém studentovi rozšířila do západních médií) a že dělá nějakého zpravodaje. Je mi líto, že pan Uhl byl týden ve vazbě, ale co si budeme nalhávat - proč si něco neověřil? Tohle je riziko jeho profese, protože pokud tuto profesi má, tak ať jde s kůží na trh, pokud si to neověří...
* Litujete toho že jste si Martina Šmída vymyslela?
No, víte na jednu stranu toho lituju, protože mi to na dvacet let zkomplikovalo život. Na druhou stranu si říkám - možná se tady díky tomu něco změnilo. Jen z části sametovou revolucí, ale bohužel i lží, bohužel. Takže když se říká, že sametová revoluce to tady obrátila a že všechno bylo bez boje, ale ona to tady obrátila i lež, tak nevím, jestli to je zrovna správně.
Úryvek z rozhovoru, který do konce roku vyjde v knize Albertov 16:00 v Nakladatelství Lidové noviny.
