Na konci filmu Manhattan (1979) si Woody Allen lehne na otoman, vezme si k ruce diktafon a zamyslí se. Pak si začne dělat seznam věcí, které mají v životě smysl a pro které stojí za to žít: „... No, já si myslím... Groucho Marx, abych někde začal..., a Willie Mays (což byl slavný baseballista – Woody Allen nikdy nepohrdal sportem) a, ehm... druhá věta Mozartovy symfonie Jupiter a, ehm... nahrávka Potato Head Blues s Louisem Armstrongem... švédské filmy samozřejmě... Flaubertova Citová výchova... Marlon Brando, Frank Sinatra... a ty neuvěřitelný jabka a hrušky od Cézanna.... a krabi u Sama Wo...“
A potom, snad to má souvislost s těmi kraby, mu náhle bleskne – a vzpomene si na děvče, které před časem lehkomyslně opustil: „... Tracyina tvář.“ Vyskočí z pohovky, ještě chvíli přemýšlí, ale pak už koná: hodí na sebe sako a za zvuků Gershwinovy Rhapsody in Blue běží, co může, ulicemi Manhattanu, aby ji zastihl dříve, než mu kamsi zmizí. Tracy (hraje ji Mariel Hemingwayová, bylo jí tehdy 17) právě stojí ve dveřích.
Takhle to v životě nechodí, ale já se na to finále můžu dívat znovu a znovu. Allenovi tehdy bylo 43 let, stejně jako jeho velmi osobní postavě newyorského scenáristy Isaaka Davise, stejně jako – s dovolením mně (nebo Ondřeji Štindlovi). To je čas na bilanci, na lehnutí si na otoman a na malou životní inventuru. No tak tedy, kde bychom začali...? Proč stojí za to žít, ehm? No tedy začněme třeba: filmy Woodyho Allena....
