Saverne je malé okouzlující město na úpatí Vosges, pohoří ležícího na hranicích Německa s Francií a připomínajícího Šumavu. Nejen svojí výškou a lesnatými kopci, ale také svým osudem. Jsme v Alsasku, které by se dalo nazvat francouzskými Sudetami. Alsasko je jeden z pohraničních regionů Francie, jenž byl po staletí více německý než francouzský a který měnil svou státní příslušnost častěji než kterýkoli jiný region v západní Evropě.
„Němci tady žádní nežijí. Je tu pár lidí, kteří ještě dnes mezi sebou německy mluví, ale jde především o penzisty. Všichni jsme Francouzi,“ říká paní ze zdejšího magistrátu, když už musí odpovědět na tento viditelně „nevhodný“ dotaz. O Němcích a Německu by sama nezačala. Protože to se tady, ve Francii, tak nějak nenosí.
Všechno ve městečku vypadá, jako by tady ostatně nikdy žádní Němci nebyli, a když tak jenom jako okupanti a nájezdníci. Velká tabule na radnici připomíná den, kdy bylo Saverne na konci druhé světové války osvobozeno zpod německé, tedy jak se dnes evropsky korektně říká, nacistické okupace.
Přitom od Německa se to tu příliš neliší. Domy i kostely vypadají stejně jako v Porýní, pečou se tu stejně jako v Porýní flammkuchen, taková tenčí, lehčí a pro mnoho lidí i chutnější německá varianta italské pizzy, ale tady se jí samozřejmě říká francouzsky: „tarte flambée“. Pije a vyrábí se tu především pivo, zřejmě jediné, které ve Francii snese toto označení a i Čech ho může bez většího sebezapření pít.
V místech, kde žije podle sčítání obyvatel silná německá menšina, jsou dvojjazyčné nápisy. Ale aby Francouzi nemuseli přiznat, že si ke svému státu prostě připojili německá území, vymyslela se pro to lingvistická obezlička. Němci ve Francii tak nemluví německy, ale „alemánsky“. A nejsou to žádní Němci, ale Alemánci neboli Alsasané. Ne že by si to Francouzi ve svém svatém nadšení zcela vymysleli, alemánský dialekt podle lingvistických knih skutečně existuje. Jeho různými formami mluví asi deset milionů lidí v jižním Německu, Švýcarsku, části Rakouska a v Alsasku, ale všechny odborné knihy uvádějí, že se jedná o dialekt němčiny, nikoliv o jiný jazyk. Tvrdit, že je to jiný jazyk a jiný národ, je přibližně stejné, jako kdyby někdo s vážnou tváří uváděl, že Bavoři nejsou Němci a mluví jazykem, který vlastně není němčinou. Ne však ve Francii, zakládající si na svém francouzském centralismu a schopnosti udělat i z Alžířana či Vietnamce Francouze.
Po většinu své historie přitom Alsasko patřilo k Německu, případně ke Svaté říši římské národa německého. Francie ovládala Alsasko až za třicetileté války, aby ho o dvě stě let později, po válce v roce 1871, kterou na hlavu prohrála, zase ztratila. Stav, jenž v souvislosti se ztrátou Alsaska a severní části Lotrinského vévodství v myslích Francouzů nastal, lze přirovnat k situaci Čechů po Mnichovu 1938.
Díky, Stanislawe
V Nancy, největším městě Lotrinska, je muzeum secese. Pro Nancy přinesla porážka Francie v roce 1871 dobu největšího rozkvětu, kdy tu vznikly celé nové secesní čtvrti a město se rozrostlo v několikasettisícovou metropoli. Také proto, že Metz, dnes opět hlavní město Lotrinského departmentu, připadlo Německu, které velkou část města přestavělo a vybudovalo tam svoji největší pevnost na hranicích s Francií.
„V té době sem přišli z měst ze severu Lotrinska a Alsaska, jež byly připojeny k Německému císařství, desítky tisíc mnohdy velice bohatých Francouzů,“ říká průvodkyně v muzeu. „Nikdo je tehdy nevyháněl, ale nechtělo se jim žít pod vládou německého císaře,“ dodává.
O atmosféře té doby svědčí různými druhy dřeva vykládaná mozaika na obřím stole přímo ve vstupní hale místního muzea secese. Je na ní zobrazen boj Francie a Německa. Na jedné straně ušlechtilí a nádherní Francouzi, na straně druhé zarostlí, mohutní Germáni. A mezi nimi Rýn, hranice, kam až chtěli tehdejší Francouzi, toužící Německu vrátit potupnou porážku z roku 1871, posunout svůj stát.
Nebylo to nic tak nepředstavitelného, například za Napoleona byla k Francii připojena celá jižní část Německa, včetně donedávna německého hlavního města Bonnu. Kdyby se Napoleonovi a Francii podařilo své územní zisky udržet, nepochybně by to s Porýním dopadlo podobně jako s Lotrinskem. To se totiž stalo součástí Francouzského království až v roce 1766. Za to, že je dnes Lotrinsko, které bylo předchozích osm století jednou z nejbohatších částí Německého císařství, francouzské, vděčí Francie Polákovi. Polskému králi Stanislawu Leszczyńskému, který po prohrané válce o polský trůn dostal v polovině osmnáctého století Lotrinsko jako své doživotní panství. Stal se ale zetěm francouzského krále, z Nancy udělal nádherné sídelní město, dnes zapsané na seznamu UNESCO, a vévodství připojil k Francii. Dodnes má uprostřed svého náměstí mohutný pomník, který připomíná, kdo tuto část Evropy pro Francii získal.
Přestože, jak už bylo řečeno, byla severní část Lotrinska mezi lety 1871 a 1918 německá a německé zdroje uvádějí, že tu žije několik set tisíc německy hovořících obyvatel, na rozdíl od Alsaska nejsou považováni ani za zvláštního zacházení hodnou menšinu. V rámci celé severní Francie pak chodí do dvojjazyčných francouzsko-německých (alemánských) škol jen asi 13 000 dětí a počet lidí, kteří ještě hovoří „alsasky“ (neboli německy) se udává asi na 600 000 – z odhadem asi jednoho a půl milionu lidí, kteří mají německý původ.
Alemánština na úbytku
Štrasburk, považovaný po Bruselu za druhé hlavní město Evropy, je oficiálně symbolem francouzsko-německého smíření a spolupráce. Francouzsko-německé soupeření uplynulých staletí je na městě viditelné více než kdekoli jinde. Najdete tu jak „malou Francii“, čtvrť středověkých hrázděných domů, tak i „německou čtvrť“, postavenou mezi roky 1870 a 1918, kdy byl Štrasburk součástí Německého císařství.
Zatímco „malá Francie“, přiznejme hezčí a starobylejší, je zahrnuta do všech turistických průvodců a poznávacích tras městem, ta „německá“ se spíše tiše trpí a moc se nepřipomíná. Ve městě přesto najdete i dvojjazyčné nápisy, protože německá část obyvatelstva města se prostě nedá popřít.
I když, samozřejmě, po Němcích se neptejte. „Němci Štrasburk jen okupovali,“ říká mladá průvodkyně městem. A když se přece jen nedáte a ptáte se po původu dvojjazyčných nápisů, dostane se vám i tady, v sídle Evropského parlamentu a Rady Evropy, jednoznačné známé odpovědi, že to je přece „alemánština“. „Ale tou tu mluví už jen pár starých lidí,“ dodává usměvavá průvodkyně, nepochybně hrdá Francouzka. Protože nikdo jiný než Francouzi přece ve Francii nežije.
***
Pro Francouze jsou Němci v Alsasku Alemánci. To je stejné, jako bychom my tvrdili, že Bavoři nejsou Němci. ”
O autorovi| Luboš PaLata, redaktor LN lubos.palata@lidovky.cz
