Daniela Mrázková kritička umělecké fotografie a kurátorka, ředitelka Czech Press Photo
Josef Chuchma kritik MF Dnes
Vladimír Birgus fotograf, vedoucí Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě
Jan H. Vitvar vedoucí kulturní rubriky Respektu
Letošní Fotografií roku se na Czech Press Photo stal snímek Baracka Obamy z jeho jarní návštěvy Prahy.
Čtyři kritici se v diskusi shodli na jiné fotce - z letošních přívalových povodní na severní Moravě.
Jan H. Vitvar: Po pravdě řečeno, přestal jsem se o soutěž asi před šesti lety zajímat. Ale kvůli této diskusi jsem si našel Fotografie roku z minulých ročníků. Přiznávám, že kritériím výběru vůbec nerozumím: nevidím, co je má spojovat. Téma? Atmosféra? Je to každý pes jiná ves.
V roce 2007 vyhrála fotografie z rozvodového přetahování o dítě. V roce 2008 hromadná havárie na D1. V roce 2009 Barack Obama na Hradčanském náměstí. Ten první snímek - rvačka rodičů o dceru - byl pro mě velmi kontroverzní: je to přesně ten typ fotky, s jakou může mít jednou dítě problém, až na ni po deseti letech narazí. Řekněme, že snímek je zajímavý silnou emocí, ale přijde mi nešťastné z něj dělat Fotografii roku. Havárie na D1 byla opačný případ: uprostřed nabouraných aut se choulí pár, který přežil - žádné emoce, má to však pozoruhodnou atmosféru. Ale teď?
Fotka Obamy má být zřejmě zajímavá výtvarným řešením. Jenže na 90 procentech snímku není vůbec nic, jen prázdnota. Má být poselstvím letošního ročníku Czech Press Photo, že i takový záběr může být v novinách, že i takto by se mělo fotit?
Vladimír Birgus: Pořád je to ovšem nadprůměrná žurnalistická práce: ideální fotka na dvoustranu v časopise, s velkým titulkem. Ale je pro mě otázkou, zda je zrovna tohle snímek roku. Navíc: ostatní fotky z této návštěvy jsou banální, tato jediná se vymyká aspoň kompozicí, přesto však porota ocenila i další snímky Obamových v Praze. Není už trochu přeobamováno?
Daniela Mrázková: Podívejte se, už od druhého ročníku rozhoduje mezinárodní porota, která se každý rok obměňuje. V prvním ročníku bylo totiž zjevné, že každý z českých porotců zná všechny hlavní účastníky a bojuje za své favority.
Porotci na letošní vítězné fotografii oceňovali, jak si autor Joe Klamar z AFP připravil kontrast Obamy s Masarykovou sochou na Hradčanském náměstí. Jedna porotkyně - art directorka časopisu Geo -konstatovala, že v ní úžasným způsobem „hraje“ právě to nic vprostřed snímku.
Jan H. Vitvar: Hraje nic...? Takovou art direktorku bych fakt chtěl mít.
Josef Chuchma: Nevadí mi, že jednou porota vybere fotografii výtvarnou a jindy direktně zpravodajskou. Letošnímu výběru rozumím tak, že pro porotce splňovala Obamova dubnová návštěvě představu „politické události roku“. Přitom to žádná událost roku nebyla! Obama se tu k ničemu nezavázal a strategie jaderného odzbrojení, kterou v Praze vyhlásil, se ukazuje být na vodě. Budeme-li hledat laciné vtípky, pak je fotografie Obamova projevu pravdivá v tom, že z 90 procent na ní není nic.
Fotka popáleného dítěte?
Daniela Mrázková: Ptal jste se, co je společným motivem hlavních cen: vždycky jde buď o problém roku nebo o událost roku. Jde přece o novinářské fotografie.
Pokud jde o ten rozvodový zápas z roku 2007... Jako ženě by se mi nelíbilo takové zobrazování mého dítěte. Je to věc zodpovědnosti médií, která takový případ zveřejňují. Nicméně: snímek poukazuje na tragédie v rozvádějících se rodinách, jak tehdy řekla porota. Jak vím od jeho autora Dana Materny z MF Dnes, zájem médií lecčím pohnul, případem toho děvčátka se zabýval parlament i vláda.
Jan H. Vitvar: Tak trochu jsem čekal, jestli letos nevyhlásíte Fotografií roku záběr popálené holčičky z Vítkova, který získal druhou cenu v kategorii Aktualita. A zároveň jsem si říkal, že byste byli úplní blázni. Protože Fotografie roku vyjde ve všech novinách, zůstane v historii jako symbol příslušného ročníku. Má se zveřejňovat záběr popáleného dítěte. Ve World Press Photo bylo několik případů, kdy vyhrály eticky kontroverzní snímky, ale nepamatuji si moc případů, v nichž by šlo o děti.
Vladimír Birgus: A zrovna ano. V roce 1972 vznikla jedna z nejznámějších fotografií všech dob, od Nicka Uta: běžící nahá vietnamská holčička, popálená napalmem.
Jan H. Vitvar: Ale žijeme v roce 2009 a myslím, že dnes by se o takové fotce debatovalo jinak. Nicméně i tak: snímek popáleného dítěte z Vítkova se ocitl na předním místě a na titulní straně MF Dnes.
Daniela Mrázková: A nezdá se vám, že u žurnalistické fotky záleží na obsahu?
Jan H. Vitvar: Ale co je tady tím obsahem?
Daniela Mrázková: Je to jedna z velkých událostí, jako Fotografie roku by mi vůbec nevadila. Je to dokument neuvěřitelně surového násilí vůči Romům. Letošní soutěž lze shrnout šesti motivy: povodně, Obama, papež, vajíčka na Paroubka, neonacismus, pohřeb „romského prince“. Na téma neonacismus bylo neuvěřitelně mnoho prací, nezdá se vám to příznačné?
Jan H. Vitvar: Máte ve stanovách, že cílem soutěže i výstavy je motivovat fotografy k osobnímu přístupu. Pak nevidím, v čem tuto základní podmínku naplňujete.
Daniela Mrázková: Myslíte, že by třeba práce Jana Zatorského, Matěje Třešňáka, Milana Jaroše, Romana Vondrouše vznikly a vyšly v novinách, nebýt soutěže? Novinářská fotografie před rokem 1989 prakticky neexistovala, šlo o politickou propagandu. V prvních ročnících proto byly nejsilnějšími kategoriemi Sport a Každodenní život. V Aktualitě a Reportáži se fotografové teprve učili zacházet se svobodou. Soutěž Czech Press Photo skutečně pomohla fotoreportéry motivovat.
Uvědomujete si svou odpovědnost?
Josef Chuchma: Pro mě osobně ale Czech Press Photo nechci říct skončila, to by bylo přehnané, ale udělala historický omyl v roce 2002. Tehdy se cosi ve mně, v mém vztahu k ní zlomilo: to když se Fotografií roku stal záběr tonoucího slona Kádira z pražské zoo, z tehdejších povodní. Ten omyl Czech Press Photo těžce poškodil.
Jan H. Vitvar: I když z mého pohledu to byl poslední případ, kdy se Fotografií roku stala skutečná zpravodajská aktualita, v níž měl reportér opravdu unikátní záběr.
Josef Chuchma: Soutěž má svou velkou odpovědnost. Jednak říká, že toto je obraz, jemuž je dobré se věnovat a společensky ho ocenit. A jednak pořádá výstavu na Staroměstské radnici s vysokou návštěvností. Tato výstava ale představuje i bulvární fotografie (typu „někomu cosi upadlo na nějaké recepci“) a svou mizernou instalací poškozuje povědomí veřejnosti, jak má vypadat prezentace fotografií v galerii.
Po pravdě řečeno, každoročními návštěvami těch výstav na Staroměstské radnici jsem nabyl pocitu, že bych o nich psal v zásadě pořád totéž. Nedochází tam k posunům, které by stály za to, abych znovu promyslel, kam celý ten podnik směřuje.
Vladimír Birgus: Já jsem obecně vždycky považoval reportáž za spíš slabší část české fotografie. A to už tradičně: ani ve 20. a 30. letech jsme neměli osobnosti srovnatelné s představiteli americké, britské nebo německé fotožurnalistiky.
V úterý jsme otvírali výstavu Tenkrát na východě. Češi očima fotografů 1948-1989. Je na ní vidět, že nejlepší fotografie z 50. až 80. let dělali amatéři, kteří se nemuseli starat, jestli snímky projdou cenzurou. Gustav Aulehla, Miloslav Kubeš, Ivo Loos, Jindřich Štreit, Viktor Kolář, Dana Kyndrová vytvořili daleko autentičtější fotografie než ti oficiální Hájkové, Mevaldové, Žitní a spol.
Daniela Mrázková má pravdu, že se naše reportážní fotografie po roce 1989 dost zlepšila. Pro mě je však velkým problémem oceňování banalit. Loni dostaly cenu obrazově podprůměrné fotografie Michala Krumphanzla zachycující mentálně postiženou dívku, která políbila Klause. Oceňují se běžné fotografie z příjezdu státníků, kdy nejde vůbec o fotografické kvality... Typická je tahle letošní Čižkova série Paroubka zasypaného vajíčky. Vždyť jsou to snímky, které za půl roku vyšumí.
Jan H. Vitvar: Procházel jsem si zpětně fotografie z minulých ročníků - upřímně řečeno, jen kvůli této diskusi - a bylo to jako deja vu z doby před šesti lety, kdy mě Czech Press Photo asi zajímalo naposled. Kategorie kopírují World Press Photo včetně těch, které mě celou dobu dráždily: Portrét, Umění, Životní prostředí, Sport... Pořád tytéž fotky. Otevřel jsem si Životní prostředí a bylo to tam: kopulující žáby.
I v prestižních kategoriích, jako je Reportáž, jsou letos na třetím místě úplně banální snímky ze slovenských voleb, jaké bychom v našem časopise neotiskli.
Daniela Mrázková: Fajn, takže dva páni kolegové nad soutěží zlomili hůl, nevidí vývoj a dál je nezajímá. Já vývoj vidím, a to velmi výrazný. Soutěž umožňuje fotografům konfrontaci, otvírá dveře novým tvůrčím přístupům, prezentuje i práce, které nevznikají na zakázku, upozorňuje na nová jména, čerstvé absolventy škol, kteří mají jiný pohled na fotografii.
Vladimír Birgus: Souhlasím. Je mi sympatické, že mladí fotografové, kteří se normálně do novin nic moc nedostanou, protože v nich nejsou zaměstnaní, mají tady možnost ukázat své věci. A za velmi důležitý považuji Grant Prahy, roční stipendium umožňující věnovat se jednomu tématu.
Josef Chuchma: Nástup mladých je projev přirozeného vývoje. Ale v Czech Press Photo je důležité slovo „press“ - o tom jsem se snažil mluvit. Souhlasím, že v určitých kategoriích se objevují zajímavé práce a dobří mladí autoři. Jádrem je však novinářská část, a ta podle mě stagnuje a vytvářejí se v ní podivné precedenty.
Daniela Mrázková: To je úděl novinařiny. Bohužel nebo bohudík se musíme držet toho, co se v daném roce urodí za události. Dramatická, důstojná, jednoduše
Josef Chuchma: Pro mě osobně by byla Fotografií roku tato...
Jan H. Vitvar: I pro mě.
Josef Chuchma: ... která vyšla v Týdnu a Instinktu, jejím autorem je Jan Zatorsky. Popiska říká, že „Pan Holub zachraňuje dceru při povodních na Moravě, Jeseník nad Odrou 25. června 2009“. Ta fotka je dramatická, důstojná a jednoduše, ale výmluvně komponovaná. Když jsem ji poprvé viděl otištěnou ve zmíněných časopisech, říkal jsem si, že nic lepšího už nikdo letos nenafotí. Což mi výsledky potvrdily.
Nerozumím, proč ji porota nevybrala... I když vlastně rozumím, o to je to asi horší. Chápu, že i v porotě je jakási personální kontinuita, že pracuje s povědomím o tom, co bylo oceňováno v minulosti. A protože už v roce 1997 vyhrála Czech Press Photo známá fotografie Petra Joska - plovoucí pes v zatopené ulici v Uherském Hradišti -, o rok později snímek Davida Neffa ze záplav na Slovensku, v roce 2002 Kádir...
Přitom kdybychom si všechny tyto fotky, které tady máme na stole, promítali ve velkém formátu na zeď, asi se shodneme, že Zatorského pan Holub je lepší než Klamarův Obama.
Daniela Mrázková: Osobně bych si také vybrala jako Fotografii roku ten Zatorského snímek. Ale nesouhlasím s tím, co jste říkal. Takto porota neuvažuje. Každý rok se mění a rozhodně si zpětně nepromítá Fotografie roku za posledních patnáct let.
Josef Chuchma: Například Andrej Reiser v ní sedí pořád.
Daniela Mrázková: Je tam proto, že drží kontinuitu; on a Péter Korniss. Ale to jsou dva lidé, všech porotců je jedenáct.
.
Vladimír Birgus: Jsem všemi deseti pro ten snímek z povodní od Zatorského.
Josef Chuchma: Pak tady vzniká drobná záhada. Všichni čtyři se shodujeme, co je pro nás letošní Fotografií roku, ale porota...
Vladimír Birgus: Jenže my přihlížíme i k tomu, že autorem je Jan Zatorsky, už po mnoho let jeden z nejkoncepčnějších účastníků Czech Press Phota, který tam má každý rok několik ucelených souborů.
Josef Chuchma: Na koncepčnost kašlu. Mně se prostě ta fotka líbí.
***
Fotka Baracka Obamy z jarní návštěvy Prahy má být zřejmě zajímavá výtvarným řešením. Jenže na 90 procentech snímku není vůbec nic. Má být poselstvím letošního ročníku Czech Press Photo, že i takto by se mělo v novinách fotit?
