Pan Jaroslav Míl, představitel Svazu průmyslu a dopravy ČR, zřejmě nese nelibě skutečnost, že jeho jednoduchoučké názory na financování vědy a výzkumu („a inovace“) nesdílejí všichni členové vládní Rady pro výzkum, vývoj a inovace (RVVI), a vyhrožuje svou rezignací na členství v této radě. Jeho článek (Nevymýšlejme vymyšlené, LN 17. 9.) reprezentuje typické myšlení lidí, kteří usilují o rychlé, okamžité výsledky vědy a výzkumu prostě z toho důvodu, že nemají nejmenší tušení, jak pracuje základní výzkum. O základním výzkumu, který je v diskusi o přidělování prostředků hlavním předmětem sporu, nepadlo v jeho stati ani slovo.
Je tedy třeba říci jasně: chceme základní výzkum, nebo ne? Jestliže ne, není o čem hovořit. Pak ovšem si je třeba uvědomit, že následky likvidace základního výzkumu nepoznáme v řádu let, protože přerušení kontinuity tohoto výzkumu se projeví mnohem později, a dnešní politiky to nemusí bolet. A z hlediska jistého druhu lidí toto je dostatečný argument. Přiznám se, že bych si hnusil žít v jedné zemi s takovými lidmi, pokud by zde měli rozhodující slovo.
Na druhé straně nikdo asi veřejně neprohlásí, že je proti základnímu výzkumu. Pak ale je třeba vědět, proč ho potřebujeme, a – což je aktuální po přečtení článku pana Míla – vědět, jakým způsobem pracuje základní výzkum. Kdyby tohle pan Míl věděl, nemohl by psát takové příšernosti, jako že se finanční prostředky mají „vysoutěžit“. Už vidím, jak se v soutěži setkává instituce, ve které lidé pracují na fundamentálních problémech matematiky, instituce, která se zabývá dějinami filozofie nebo literatury, a instituce rozvíjející principy moderní architektury.
S příživníky a lenochy si komunita vědců poradí S takovými povrchními fantaziemi pan Míla souvisí jeho zřejmá absolutní nevědomost, pokud jde o podmínky (teď bych měl napsat líbivě „efektivnosti“) práce někoho, kdo pracuje v základním výzkumu. Takový pracovník potřebuje klid k vlastní práci, přístup k literatuře a vědomí, že když se pustí do řešení problému, které bude obtížné a jehož výsledek není předem zaručen, nemusí se obávat, že nedostal dost bodů, a že tedy nebude moci pracovat. Musí vědět, že problémy, které řeší, bude moci řešit i bez záruky okamžitého efektu, a že dojdeli k určitému výsledku, nebude trestán za to, že tento výsledek je sice významný pro rozvoj vědění a kultury, ale že se dá těžko vyčíslit v korunách.
Samozřejmě tu může vzniknout námitka: Jak odlišit v komunitě vědců ty, kteří jsou kvalitní, od těch, kteří využívají výhodných podmínek, aby se jen „vezli“? Odpověď je nasnadě: absolutní záruka takového odlišení neexistuje, ale obecně je tomu skutečně tak, že komunita vědců si s většinou příživníků nebo prostě lenochů poradí sama. Podívejme se na dějiny vědy, která se vyvinula do současné fascinující podoby ne proto, že byla bodováním nucena věnovat se hlavně bezprostředním ziskům, ale proto, že těm pracovníkům, kteří skutečně něco podstatného vykonali, bylo umožněno (a je umožňováno) pracovat nerušeně na těch problémech, o kterých vědí, že jsou podstatné, ale nevědí vždy, zda je vůbec vyřeší.
Pracovníků v základním výzkumu bude vždycky méně než těch, kdo výsledky základního výzkum rozpracovávají do bezprostředně užitečných, a v mnoha případech i vyčíslitelných výsledků. Avšak tyto dva druhy výzkumů musí být přátelské a každá skrytá snaha vrazit klín mezi základní a aplikovaný výzkum (jakož i mezi akademický a univerzitní výzkum) je nebezpečná. A hodnotit oba druhy stejným způsobem vede většinou k absurditám, o kterých bych mohl hodiny vyprávět.
Katastrofální návrh Na závěr: Pan Míl volá „Přestaňme zdůrazňovat význam vědy…“, jako by šlo o to, narušit proces „věda, výzkum, inovace“. Ne, to zdůrazňování je nutné, protože jinak si neuvědomíme, že kámen úrazu je nyní základní výzkum, který má některé specifické rysy, o kterých lidé jako pan Míl z pochopitelných důvodů mlčí. A jeho návrh, aby v Radě pro výzkum, vývoj a inovace seděli nikoli lidé, kteří jsou zainteresováni na toku peněz, tj. zástupci jednotlivých vědních oborů, nýbrž lidé, kteří budou čekat na zisky z těchto oborů, je ovšem katastrofální: v Radě by rozhodovali lidé, kteří nevědí, jak badatelé pracují a co potřebují, nýbrž lidé, kteří by o rozdělování prostředků rozhodovali bez této znalosti, jen s vidinou rychlých výsledků. Jak by asi rozhodovali lidé z průmyslu a dopravy o prostředcích pro filozofii, astronomii, historii atd.? A věděli by, k čemu mohou dojít pracovníci v teoretické matematice či fyzice?
Názory pana Míla jsou z hlediska rozvoje naší vědy likvidační.
***
Člověk, který pracuje v základním výzkumu, musí vědět, že problémy, které řeší, bude moci řešit i bez záruky okamžitého efektu
O autorovi| PAVEL MATERNA profesor logiky, FF MU v Brně
