Ludmila Brožová-Polednová, která žádala trest smrti pro Miladu Horákovou, dělala prokurátorku i v dalším monstrprocesu 50. let. Také v procesu s představiteli církevních řádů chtěli prokurátoři čtyři tresty smrti.
PRAHA Účastí Ludmily BrožovéPolednové v procesu s představiteli mužských řeholních řádů se začal Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV) zabývat zhruba ve stejnou dobu jako její rolí v procesu Milady Horákové.
Vzhledem ke společenské závažnosti případu doporučujeme jeho posouzení vyšetřovateli, napsali tehdy dokumentaristé ÚDV, kteří ke kauze shromáždili data.
V roce 1949 se státní moc rozhodla přejít do otevřeného střetu s jedním ze svých největších protivníků, římsko-katolickou církví. Předsednictvo Ústředního výboru KSČ schválilo návrh na zrušení klášterů a soustředění řeholníků na několika místech v centralizačních klášterech. Právě řeholníky a řeholnice totiž považoval komunistický režim za nejdisciplinovanější a nejlépe organizovanou část církve. Proto představovali, vedle biskupů, největší překážku v plánované ateizaci národa. V Československu v té době bylo na devět set klášterů a žilo v nich přes čtrnáct tisíc řeholníků a řeholnic.
„Akce K (kláštery) se měla stát jednou z nejrozsáhlejších, ale také nejcitlivějších akcí poúnorového Československa,“ píše historik Václav Vaško v knize Dům na skále, Církev bojující.
„Bylo proto zapotřebí na ni společnost, tehdy ještě značně katolickou, psychologicky připravit.“
Návrh z roku 1949 zmiňuje, že je obyvatelstvo třeba proti řeholím negativně naladit poukazováním na jejich protistátní činnost, tmářství a nevyužité prostory v klášterech, „zatímco rodiny s dětmi nemají kde bydlet“.
První pokus režimu zdiskreditovat církev, „zázrak“ v Čihošti, nevyšel. Žádný teatrální proces se nedal uspořádat, hlavní oběť, farář Josef Toufar, dříve zemřel na následky brutálních vyšetřovacích metod.
Už v souvislosti s čihošťskou kauzou byli zatčeni opati premonstrátských klášterů v nedaleké Želivi a Nové Říši Vít Tajovský a Augustin Machalka. Brzy k nim přibylo dalších osm předních osobností řádů. Měla z nich být sestavena protistátní skupina vatikánských agentů, rozvracejících lidově-demokratické zřízení v Československu. Začaly brutální výslechy s cílem donutit vyslýchané podepsat a před soudem odříkat předem připravené protokoly. Proces před Státním soudem v Praze probíhal od 31. března do 5. dubna 1950. „Celý proces působil jako výsměch právu a spravedlnosti,“ napsali dokumentaristé ÚDV.
Na závěrečné poradě o režii procesu se zástupci ministerstva spravedlnosti, prokurátoři, soudce, zástupci ÚV KSČ a novinář, který měl veřejnosti odhalit, „co se dělo za zdmi klášterů“, dohodli, že půjde o odhalení protilidové politiky Vatikánu, jejímž jsou řehole semeništěm. Hlavní žalobce dostal pokyn, aby dal instrukce obhájcům. Jednou z pětice prokurátorů byla také Ludmila Brožová-Polednová.
Devět z deseti souzených bylo obviněno z velezrady a špionáže. Měli se jich dopustit například čtením pastýřského listu arcibiskupa Berana, kontakty se svými nadřízenými v cizině a dalšími absurditami: třeba tím, že jeden z nich předal do zahraničí návrh školského zákona. Do kláštera Víta Tajovského Státní bezpečnost navíc podstrčila zbraně, které u soudu významně vystavila.
Žalobci citacemi z rezolucí pracujících, kteří se dožadovali exemplárního potrestání „zločinců v sutanách“, dokládali vůli lidu. Navrhli čtyřem lidem trest smrti. Soud nakonec dal jedno doživotí a tresty od devíti do 25 let. V letech 1991-1993 bylo všech deset nevinně odsouzených v plném rozsahu rehabilitováno.
Prokurátorka Brožová-Polednová byla k případu vyslýchána jednou. „Uvádím, že na trestní věc proti Machalkovi a spol. už si nepamatuji,“ řekla v roce 2000 vyšetřovateli ÚDV. „Žalobu na skupinu obžalovaných jsem nezpracovávala, protože jsem byla začátečnice, to by mi nedovolili. K procesu samotnému mohu uvést, i s odstupem doby, že byl veden zcela podle zákona. Na celém průběhu jednání jsem si nevšimla ničeho, co by bylo, dle mého soudu, nezákonné.“ Vyšetřovatelé ÚDV se s její jednostránkovou výpovědí spokojili, a o případ se přestali zajímat.
***
CO ZAZNĚLO U SOUDU
Výslech jezuity Františka Mikuláška týkající se jeho zahraničních studií:
Kdy jste odjel do Německa?
V roce 1933.
A co bylo v roce 1933 v Německu?
Nastoupil Hitler.
A kdy jste odjel do Rakouska?
V roce 1937.
A co bylo na jaře potom, 1938, v Rakousku?
Anšlus.
A do Belgie?
V roce 1939.
A co bylo za necelý rok v Belgii?
Vtrhli tam Němci.
Je to tedy jasné - byl jste od mládí školený řádový špion, kterého řád posílal vždy tam, kde něco začínalo nebo hrozilo.
Výslech jezuity Adolfa Kajpra o patnácti kusech instrukcí arcibiskupa Berana, které měl rozdat kolínským kněžím:
Co bylo jejich obsahem?
Byl to takový výklad k tehdejšímu stavu jednání mezi státem a biskupem.
A jaké tam bylo ponaučení?
Že mají věřit arcibiskupovi a zůstat věrni církevní hierarchii.
Kolik farností má kolínský okres?
Asi patnáct.
Kolik věřících je v takové farnosti?
Tak dejme tomu tisíc až dva tisíce.
Tak dejme tomu dvacet tisíc. A vy jste je pomáhal ovlivňovat. Pane obžalovaný, co myslíte, kdyby se vaše záměry a záměry vašich představených byly povedly, co by bylo nastalo v kolínském okrese? - Mlčíte, že? -
Nespokojenost 20 000 lidí s politikou vlády. Co myslíte, je to velezrada, nebo ne, když popudíte 20 000 lidí proti vládě?
