Německý soud soudí bývalého sovětského válečného zajatce Johna Demjanjuka. Není souzen za nějaký konkrétní zločin, vraždu, znásilnění nebo něco podobného. Za vinu Johnu Demjanjukovi a s ním nepřímo i dalším sto padesáti sovětským válečným zajatcům dává obžaloba podíl na zavraždění desítek tisíc Židů v nacistickém vyhlazovacím táboře Sobibor. A žádá pro Demjanjuka patnáct let vězení.
Není to však jen hledání spravedlnosti, připomínání nacistických válečných zločinů a hrůz holokaustu a pohánění viníků před soud. Je to i velice nebezpečné zaměňování viníků s těmi, kdo byli nástroji či oběťmi. Míšení těch, kteří pod různou mírou hrozeb a nebezpečí likvidace vykonávali nacistické rozkazy, s těmi, kteří tyto rozkazy vydávali a vynucovali si jejich splnění.
Je to pokračování trendu, který lze v rámci Německa v posledních letech stále více pociťovat. Hovořil o něm nedávno šéfredaktor polského deníku Gazeta Wyborcza Adam Michnik, který v rozhovoru pro Lidové noviny mimo jiné řekl: „Jestliže němečtí politici začínají tvrdit, že vinni jsme vlastně všichni, protože Němci sice okupovali Prahu, ale později zase Češi vyhnali Němce z Karlových Varů - to není v pořádku. Tady nelze dělat srovnání. Ani Češi, ani Poláci neměli svého Hitlera.“ A když to říká Michnik, který desítky let pracuje pro dobro polskoněmeckých vztahů, je třeba se nad tím zamýšlet dvojnásobně.
Z podobné nebezpečné logiky, zdá se, vycházejí i němečtí žalobci v procesu s Johnem Ivanem Demjanjukem.
Demjanjuk se pomocníkem či chceteli dozorcem v koncentračním táboře nestal z vlastní vůle. Jako sovětský válečný zajatec neměl prakticky na výběr. Nacisté se Sověty - nejen proto, že je považovali za podlidi, ale také proto, že Moskva nepodepsala ženevské konvence o zacházení se zajatci - zacházeli hůře než s vězni ve většině koncentračních táborů. Podmínky zajetí byly neuvěřitelně nelidské, desítky tisíc lidí, namačkány na rozbahněných polích, obehnaných ostnatým drátem, bez přístřeší, jakékoli základní hygieny. Zesláblí zajatci jedli hlínu a trávu, ti při síle maso z mrtvol. I ty nejnižší odhady uvádí, že z téměř šesti milionů sovětských zajatců jich zahynulo skoro tři a půl milionu. Většina z těch, kteří se zachránili, padla do zajetí v závěrečné fázi války, kdy už nacisté nenechávali Sověty pomřít, neboť je potřebovali na práci.
Výběr mezi prací pro nacisty, v Demjanjukově případě službou dozorce v koncentračním táboře, a odmítnutím byl proto skutečně - jak tvrdí Demjanjukovi obhájci - do jisté míry rozhodováním mezi životem a smrtí.
Demjanjuk prošel vedle vyhlazovacího tábora Sobibor několika dalšími koncentráky a nikdy nebyl povýšen, což také o něčem svědčí. Na jedné straně lze říci, že už to, že kolaboroval s nacisty, dělal dozorce v koncentračních táborech a vodil lidi do plynových komor, stačí k jeho označení jako válečného zločince. V prvních poválečných měsících by žádný Čech ani slzu neuronil, kdyby byl někdo jako Demjanjuk postaven ke zdi a zastřelen.
Jsme ale skoro sedmdesát let po válce a prohlásit někoho takového jako Demjanjuk za exemplární případ válečného zločince, kterého je třeba v jeho téměř devadesáti letech soudit a poslat do vězení, je scestné. Zvláště při vědomí toho, jak soudy demokratické Spolkové republiky Německo postupovaly vůči nadřízeným Demjanjuka - nacistům z SS, kteří na rozdíl od Demjanjuka, tohoto nuceného dělníka továrny na smrt, v Sobiboru skutečně vládli a vraždění nařizovali a řídili. Pokud tito lidé odešli od německých soudů bez trestů, případně jen s několika roky odnětí svobody, je patnáct let nyní požadovaných pro Demjanjuka scestných.
Samozřejmě, je tady stále podezření, že John Demjanjuk je svojí krutostí proslavený dozorce „Ivan Hrozný“, kterého izraelský soud odsoudil za vraždy mnoha Židů v Treblince na konci osmdesátých let k trestu smrti. Avšak pak byl Demjanjuk pro nedostatek důkazů ohledně své identity za války izraelským Nejvyšším soudem osvobozen a tak se na něj musí hledět.
Německá odpovědnost Mnichovský proces s Demjanjukem naznačuje, že nacistických válečných zločinů se nedopouštěli jen Němci, ale i příslušníci jiných národů - což je to jistě pravda. Na holokaustu se skutečně podílely mnohé jiné národy, některé - jako Slováci nebo Maďaři - aktivně, jiné - jako Češi nebo Poláci - svojí pasivitou (za pomoc Židům ale nacisté bez milosti popravovali), čest mnoha výjimkám ve všech jmenovaných případech. Demjanjuk patří do temné zóny blízko absolutního nacistického zla. Ale není, podle důkazů ani obvinění, které jsou předkládány, oním exemplárním nacistickým zločincem, za něhož je vydáván.
Vinu za to, že Demjanjuk jako dozorce v Sobiboru naháněl Židy do plynových komor, totiž primárně nesou nacisté. Němečtí nacisté.
V mnichovském procesu jde o velice nebezpečné zaměňování viníků, s těmi, kdo byli jejich nástroji či oběťmi
O autorovi| LUBOŠ PALATA redaktor LN
