Jsem moc rád, když se v Praze otevře veřejnosti nějaké místo, které bylo po léta (či desetiletí) nepřístupné. Jsou to hlavně různé dvory, dvorky a zákoutí, ale někdy i celé ulice či spíše uličky. Před časem to byla třeba Hlavsova, jíž lze projít z Michalské do Jilské. Tam to mimochodem ani nedalo moc práce - prostě někdo moudrý našel starý klíč od brány... Nebo ulice Zlatá, rovněž na Starém Městě. Nejdřív byl otevřen úsek z Husovy do Liliové. Tady už bylo potřeba udělat víc práce a uličku, která je místy široká jen několik desítek centimetrů, vydláždit, dát sem litinové lucerny a vyřešit různé další věci, třeba aby fungovala kanalizace, aby na lidi nepadala omítka nebo netekla voda z rezavých okapů. Nedávno byl zpřístupněn ještě zajímavější úsek Zlaté -od Liliové na Anenské náměstí (úpravy arch. Hany Zachové). Konečně si tedy lidé budou moci prohlédnout unikátní gotický kostelík svaté Anny. Doufám, že v budoucnu se k němu dostanou i z druhé strany -z nádvoří někdejšího kláštera, kde jsou dnes depozitáře a zkušebny Národního muzea, takže je prostor uzavřen... Nevstupovat, tady sídlí stát!
Je to paradox: tam, kde sídlí státní instituce - často i pečující o kulturu -, bývá mnohdy areál nepřístupný. A využití bývá podivné. Jako v případě bývalého Místodržitelského letohrádku ve Stromovce, původně gotické stavby s krásnými renesančními prvky a štíhlou věží s impozantní vyhlídkou. Kdyby patřil schopnému soukromníkovi, udělal by tam nejspíš zámeckou restauraci se sezením v parku před letohrádkem, v patře nějakou atraktivní expozici - třeba o dějinách Královské obory. Věž by za mírný poplatek zpřístupnil. V zámečku by pořádal i různé akce, třeba svatební hostiny (novomanžele by přivážel stylově kočárem). Místo toho je tam depozitář časopisů, pro tento účel je mimochodem objekt naprosto nevhodný! Vlastníkem ovšem není žádný barbar, ale slovutná instituce - Národní muzeum.
Podobně to vypadalo v barokním skvostu - karlínské Invalidovně, kterou spravuje Vojenský historický ústav. Tam už se alespoň něco začalo dít - ústav se bude stěhovat jinam, archivy stejně nemohou fungovat v zátopovém území. O možném novém využití pro Karlovu univerzitu jsem psal před časem (V zakletém světě staré Invalidovny, Orientace LN 6. února t. r.).
Nešťastný jsem i z dalších věcí. Před pár lety mi architekt Pavel Kupka nadšeně vyprávěl, jak se mu podařilo rekonstruovat uličku za Toskánským palácem na Hradčanech (vede z Hradčanského náměstí do Loretánské ulice). Palác patří ministerstvu zahraničí, a tak se zdálo, že s jejím zprovozněním nebude problém. Ale bylo to jen zbožné přání: nic naplat, že Toskánská ulička byla vydlážděna a osvětlena. Někdo prostě rozhodl, že se zase uzavře, protože tam prý lidé chodí čurat, a kdo by se o to staral... Stejné důvody vedly před pár lety k zaslepení krásného (a praktického!) schodiště mezi Thunovskou a Nerudovou ulicí na Malé Straně, častého cíle fotografů staré Prahy.
To víte, lidi kradou kytky...
Když už píšu o tom ministerstvu zahraničí, zmíním ještě další problém. Vedle jeho hlavního sídla - Černínského paláce - je překrásná zahrada, kterou obnovili architekti Pavel Janák a Otokar Fierlinger v rámci rekonstrukce areálu ve 30. letech. Zahrada pak bývala otevírána o letních víkendech i v totalitní éře, která byla známá spíše uzavíráním areálů, zahrad a nádvoří. Zatímco Pražský hrad se však po roce 1989 v maximální možné míře otevřel veřejnosti (Královská a Horní Lumbeho zahrada, zahrady Rajská, Na Valech a Hartigovská, Jelení příkop, Svatováclavská vinice), Černínská zahrada byla naopak uzavřena. Postupně jsem se ptal několika po sobě jdoucích ministrů, kteří se za léta v Černínském paláci vystřídali, zda to nejde změnit. Naposledy Cyrila Svobody. Ihned argumentovali bezpečnostními důvody. Namítl jsem, že stovky návštěvníků Hradu procházejí denně přímo pod oknem hlavy státu. Následovaly další výmluvy a nakonec přiznání: zahradníků je málo a lidé nadělají všude nepořádek, kradou kytky... Karla Schwarzenberga jsem se zatím neotázal, třeba by tenhle nesmysl změnil. Mimochodem v Černínské zahradě je nádherná sala terrena - podobná jako ta ve Valdštejnském areálu a v Ledeburském paláci. Tam se hrávalo divadlo, pořádaly koncerty barokní hudby...
Důkaz, že to jde a veřejné budovy mohou sloužit veřejnosti, tady je. Zejména zásluhou vedoucího úřadu vlády Jana Nováka se v určitých termínech otevřely prostory Strakovy akademie (o letních víkendech můžete navštívit zahradu, v paláci se čas od času konají výstavy podobně jako v Kramářově vile nebo v Hrzánském a Lichtenštejnském paláci). Dokonce došlo i na letní sídlo prezidenta Edvarda Beneše v Sezimově Ústí, které bylo uvedeno do původní podoby včetně zahrady a opět je možné ho navštívit.
A nakonec jeden provokativní námět pro Sašu Vondru: Už kdysi jsme se bavili s tehdejším ministrem obrany Lubošem Dobrovským o tom, že by se mohla otevřít část velkého parku u bývalé c. k. kadetní školy naproti Hradu, dnes sídla ministerstva. Lidé by se tak dostali od Hradčanské k Pražskému hradu hezkou cestou zelení a nemuseli by chodit podél rušné ulice...
Nic naplat, že Toskánská ulička byla vydlážděna a osvětlena. Někdo prostě rozhodl, že se zase uzavře, protože tam prý lidé chodí čurat, a kdo by se o to staral...
O autorovi| Zdeněk Lukeš, historik a architekt
