Zbylo v univerzu lidského poznání ještě něco, k čemu by se prezident nevyjádřil? Je vlastně div, že svou (snad) první předmluvu ke knize o Karlu Gottovi píše Václav Klaus až nyní.
S téměř nadpřirozeným fenoménem Gott se musel vyrovnávat prakticky každý z nás, tak proč ne prezident. Také pojem profesionalita, po němž Klaus sáhl, se pro politika zdá být nejvhodnější cestou (ostatně i Václav Havel o Gottovi řekl, že „je pro mě příkladem profesionální kontinuity, je jako ta hora Říp, co tady pořád stojí“). Kdyby si ovšem Klaus neodpustil tu profesionalitu rozebírat podrobněji.
Profesionalita má v nesvobodné společnosti zvláštní roli. Když si člověk nemůže svobodně zvolit, co dělá, nezbývá než oceňovat, jak to dělá, a za jeho výkon jako celek ho nečinit odpovědným. Výsledkem jsou pokřivená kritéria pro vnímání originality a nepůvodnosti, sobectví a nezištnosti, anebo pro hodnocení nějakého činu jako celku, bez omlouvání nedostatků „poměry“. Jako by to, k čemu je profesionalita použita, nebylo záhodno vnímat. Klaus měl po revoluci pochopení pro profesionály ze socialistických podniků zahraničního obchodu - uměli jazyky, byli dobře oblečení, znali Západ a to ostatní vem čert. Komerčně úspěšný Gott podobně pro Klause představuje příklad člověka, který se na rozdíl od většiny kňourajících umělců „se skokem do svobodných tržních poměrů srovnal po svém. Měl tu výhodu, že na ně byl svým způsobem zvyklý celý život.“ Komunisti „v profesionalitě Karlu Gottovi zabránit nedokázali.“ Ano, ale využívali ji - Gott se stal pro Husákův režim „hlasem zapomnění“, „idiotem hudby“, jak to nazval jiný Klausem respektovaný profesionál Milan Kundera.
Občanské hledisko by mělo prezidentovi velet tuto mnohoznačnost vidět, a ne ji redukovat jediným měřítkem profesionality. A když je Gott Klausovi příkladem, „že pokud je člověk odhodlaný a jde za ,svou hvězdou‘ s plným nasazením, ... často mu i okolnosti pomohou,“ tak to už není redukce, ale zapomnění.
Čtěte „Klaus brání Karla Gotta...“ na stranách 1 a 3
