Když se v polovině 90. let chystali v polské Vratislavi vydat dějiny svého města, rozhodli se, že o jejich sepsání požádají cizince, britského historika Normana Daviese.
Vycházeli z toho, že jenom cizinec může být nestranný a nefandit ani jednomu národu z těch, které v tomto městě žily.
Praha sice není Vratislav-Breslau-Wroclaw, kde se po válce zcela vyměnilo obyvatelstvo, i ona je však městem, jehož hmotné a duchovní bohatství tvořilo více etnik, z nichž ani jedno není možné z dějin vyloučit. Psát dějiny předválečné Prahy a zatajit nebo upozadit, že to bylo město, jehož hodnota souvisela právě s jejím unikátním etnickým „profilem“, znamená ochudit ji o to nejzajímavější: o její polemičnost, jak tomu říkal Kafkův přítel Max Brod. Skutečností je, že taková, tedy komplexní monografie moderní Prahy české provenience chybí.
Například výtečná a dosud po antikvariátech sháněná kniha Tomáše Vlčka Praha 1900 znamenala koncem 80. let velkou senzaci, protože jednak byla krásně vyvedená a zadruhé doceňovala ty umělecké směry, se kterými si režimní ideologie nevěděla příliš rady (dekadence, symbolismus, secese). Ale Praha německá a německožidovská je tam zmíněna jen okrajově.
Je to tedy podobně jako ve Vratislavi na cizincích. Byla to ostatně Ripellinova dávná Praha magická, která svým básnickým elegickým patosem vrátila Rusy a komunismem poníženou Prahu do evropských kulturních souřadnic. A byla to rozsáhlá esej Petera Demetze, dokonalého představitele toho zaniklého nad-etnického světa, Praha černá a zlatá (1998), která českému čtenáři jako první poskytla celistvý obraz jeho města, které bylo kdysi také městem Kafky, Meyrinka, Broda, Rilkeho, Werfela, Wilyho Haase, ale také židovských obchodníků, německých patricijských rodin, jejich korzem Am Graben, utrakvistických i nacionálně výlučných kaváren, salonů, škol, kostelů, parků...
Do třetice je takovým portrétistou Prahy jejich nejlepších let francouzský profesor slavistiky Bernard Michel. Jeho kniha vyšla před dvěma lety ve Francii pod názvem Prague. Belle epoque. U nás se vydavatelé rozhodli pro poněkud zavádějící název Praha – město evropské avantgardy 1895–1928. Jde přece jen o významový posun: „krásná epocha“ je něco jiného než „avantgarda“, a Michelovu líčení je onen „pěkný čas“, situovaný před katastrofu první světové války, navíc evidentně bližší. Praze před rokem 1914 se věnuje mnohem důkladněji a rozsáhleji. Líčí plasticky město jako místo ne snad ideálního, ale téměř se k ideálu blížícího soužití tří etnik, jež jsou sice oddělené sociálními bariérami, které však nebyly neprostupné. Specifičnost Prahy v té době spočívá v tom, že její německy mluvící obyvatelstvo, které tvoří deset procent celkového, je téměř výlučně složeno ze středního a vyššího měšťanstva. Obývají historické centrum města, velká část je židovského původu, přičemž se jedná o židy dokonale asimilované, zcela adaptované na vyspělou německou kulturu. Naprostá většina německy píšících spisovatelů pochází z buržoazních rodin, které tvoří ostrov v českém, rychle se vzdouvajícím moři. Češi už dávno, od 80. let zcela, v Praze dobyli pozice ve vedení města, vládnou magistrátu, asanují město, staví reprezentativní budovy, dosahují mnoha úspěchů – jejich snahou je německy mluvící minoritu ignorovat, ale zároveň od ní mnoho pozitivního dostávají. Vždyť stále ještě většina kapitálu je v jejich rukou. A když nic jiného, jsou s ní v polemickém střetu a představují motivační faktor. Díky tomu se Češi těší mezi slovanskými národy nejvyššímu stupni rozvoje hospodářského i kulturního. Do nových časů pak můžou vstoupit jako moderní společnost, která se ocitá v mnoha ohledech na čele i v evropském kontextu.
Sen a probuzení Michel Bernard nám historii našeho a evidentně i jeho milého města přibližuje způsobem, který je zcela prost ideologického nebo nacionalistického zabarvení. Je to styl někdy až okouzleného naivního vypravěče starého a mile se poslouchajícího příběhu o krásných časech v jednom velmi zajímavém městě. Postavami jeho příběhu jsou především spisovatelé, protože oni nám toho nakonec zanechají nejvíc. Michel je velmi pozorný a náruživý čtenář, který přitom nemá potřebu exhibovat nesrozumitelnými výklady. Jeho interpretace Franze Kafky je až dojemně průzračná a zajímavým způsobem harmonizuje s obrazem v podstatě vlídného prostředí, ve kterém Kafka v Praze žil. Všechno to tolikrát interpretované nebezpečí a tíseň přichází podle pana profesora z rodiny, z intimních vztahů, jež jsou jediné zdrojem jeho vypjaté, a přece nikoli neprůhledné imaginace. Kafka podle něj nebyl žádným prorokem totality a nadvlády neosobní byrokracie, neboť poměry, se kterými se setkával, byly v podstatě příznivé a – jak jen si je to možné od státu představovat – přátelské. Zajímavé jsou i jiné Bernardovy postřehy, například když uvažuje o tom, proč se právě v Praze na konci století tak silně uchytily dekadence a okultismus, který tu svorně pěstoval jak Němec Meyrink, tak Čech Karásek. Odmítá nějaké společenské zdůvodnění, vždyť Praha byla na vzestupu a nihilismus neměl oprávnění, zato tu všude působila omamná atmosféra vypjatého estetismu, který vydechoval z ještě živého květu baroka, jež je, jak se domnívá Bernard, nejvlastnějším pražským slohem. Jeho portréty autorů fin de siecle a začátku století jsou evidentně psány s rozkoší podobně založeného čtenáře.
Zjevně méně se profesor cítil jistý v nových poměrech první republiky, kdy se přece jen kus z atmosféry Prahy magické uloupne a na šerosvit pražských scenerií dopadne světlo modernosti. I zde je však jeho líčení znalé, založené na četbě reprezentativních autorů, především Karla Čapka a Jaroslava Haška. Cenné jsou zde i stránky, jež věnuje národnostním poměrům v Praze, které i přes nacionalistické excesy (hlavní roli v nich měli triumfující Češi) byly snesitelné a po počátečním německém šoku se klonily na stranu spolupráce a koexistence.
Profesor uzavírá knihu rokem 1928, kdy se sen o národnostním smíru jakoby začíná naplňovat (prezident Masaryk ve svém poselství mluví o „zázraku“), a vzápětí se zhroutí. To už ale není svět, kam se chce profesor ubírat. Sen o „belle epoque“ v Praze definitivně skončil. To, co následuje potom, to už je dílo jiného typu civilizace. Ale jak v úplném závěru píše, má-li Praha znovu být tím inspirativním městem, kterému se jezdili klanět Apollinaire nebo Breton, pak je to právě ona belle epoque, na co má navázat. Jak ale bez těch obyvatel?
Bernard Michel: Praha
Město evropské avantgardy 1895–1928 Přeložila Jana Vymazalová Argo, 2010, 477 stran
