* LN Jak vlastně začal váš příběh s indiány?
Líbil se mi Vinnetou. Pak jsem si o indiánech začala kupovat knížky v antikvariátech. A v roce 1994 jsem byla poprvé v Andách a konečně je viděla.
* LN Splnili živí indiáni vaše představy z dětství?
Byli lepší. Samozřejmě nejsou Vinnetou. Ale ta jejich skromnost, vztah k přírodě, vztahy mezi nimi, to je něco krásného.
* LN Je to něco, co vám tady chybělo?
Ne, neřekla bych. Měla jsem šťastné dětství, s tátou jsem trávila hodně času v přírodě, v kánoi, ve stanu, měla jsem šťastné mládí s horolezci... Nechybělo mi nic. Ale je fakt, že mezilidské vztahy mají indiáni lepší, protože oni si chtějí pomáhat. Myslí jeden na druhého. Tam v rámci nadace nedoporučí rodič ke studiu na vysoké škole vlastní dítě, ale třeba dítě souseda, a řekne, že bude pro vesnici jednou užitečnější než jeho vlastní dcera. To by každý Evropan neudělal.
* LN Kdy jste se rozhodla, že jim chcete pomáhat? Tedy předpokládám, že vaše první cesta byla turistická...
Byla. Od roku 1994 jsem do Peru jezdila jako průvodkyně a pak jsem tam vždycky zůstávala krátce u indiánských přátel. V roce 2001 jsem strávila rok ve vesnici Pucamarca, učila jsem na základní škole indiánské děti. Tam jsem zažila jejich život zblízka. Lehce jsem poznala jejich mentalitu. A když jsem se pak vrátila do Čech, což bylo během vánoční nákupní horečky, zažila jsem kulturní šok z naší civilizace. Hned v lednu jsem založila nadaci, protože jsem si uvědomila, kolik peněz utratíme za blbosti a kolik by se za zlomek těch zbytečně vynaložených částek dalo dělat užitečných věcí pro indiánské děti.
* LN Je těžké získat přátelství indiánů?
Není to vůbec těžké. Záleží na přístupu člověka k nim. Pro mě to bylo relativně snadné, protože jsem v Pucamarce bydlela rok. Já jsem necestovala po Peru, abych byla každou chvíli na jiném místě. A protože jsem chodila do potoka pro vodu jako ostatní lidi z vesnice, měla jsem hrozně blízký vztah k dětem ve škole a rodiče věděli, že mám jejich děti ráda, tak to přátelství samo sebou vykrystalizovalo. Přispěly k tomu ještě dvě věci. Mluvila jsem jejich jazykem kečua. Tedy víceméně. Stejně si o sobě myslím, že to neumím. Dneska si říkám, co jsem to tam dětem celý rok plácala.
* LN Nejste zbytečně skromná? Napsala jste učebnici kečua pro samouky.
Ale ta moje úroveň! Kukuřice hezky zraje, lamy se pasou, peru prádlo v řece, v sobotu půjdeme na fiestu... A druhá věc, která v našem přátelství sehrála důležitou roli, bylo, že ačkoli jsem katolička, líbí se mi přírodní náboženství indiánů. Vážím si způsobu jejich komunikace s Bohem. Je to takové čisté. Od první chvíle jsem respektovala všechny jejich náboženské tradice.
* LN Jak se to projevovalo?
My jsme ve škole měli vždycky v pátek povinné náboženství a já jsem indiánským dětem hned v první hodině řekla, že jsou různé cesty k Bohu. Například křesťanství, přírodní náboženství a tak dále. V křesťanství že se obřady konají v chrámu, ve stavbě, u indiánů že je to u skály nebo u řeky. V křesťanství že se to jmenuje mše, u indiánů Pago a Pachamama. Od první chvíle věděli, že respektuju jejich náboženství. My jsme se šamanem provedli incký tradiční obřad za zdraví dětí. Všechno, co děláme v nadaci, je spojeno s uctíváním přírody a indiánských duchovních veličin, což jsou především matka země a duchové hor. Vždycky, ať děláme cokoli. Každé důležité rozhodnutí konzultujeme s duchy hor. A to není z mé strany přetvářka. Je to přirozená věc. Od začátku jsem si vážila toho „indiánského“. Nosila jsem do školy jejich kroj. Nad tabuli jsme si napsali Jsme synové Inků, tedy „Inkaqchurinkuna kanchis“. Morální pravidla jsme měli také incká - nebudeš krást, nebudeš lhát, nebudeš líný. A ještě jsme se sblížili díky jedné věci. Učila jsem je hodně o indiánech. Zní to paradoxně, učit indiány o indiánech. Ale oni svoji historii neznali. Bylo to pro ně nové a děti vyprávěly o Incích doma rodičům. Jejich rodiče si toho hodně vážili.
* LN Co se děje, když dítě poruší jeden ze tří zmíněných zákonů?
Děti je neporušují.
* LN Počkejte, každé dítě někdy zlobí, ne?
Nezlobí. Vlastně nevím, jak to vypadá, když indiánské dítě zlobí. Neviděla jsem takové.
Pokračování na straně 18
Dokončení ze strany 17
* LN Každé aspoň jednou zkusí lhát, ne?
Ano. Virginia jednou zalhala a to jsem se na ni hodně zlobila. Celá třída se hodně zlobila. Nahamounila si pastelky, co byly pro všechny, dala si je pod sukýnku. Když mi kluci řekli, že je má, já jí řekla: „Virginia, ty máš všechny pastelky.“ Vrtěla hlavou, že ne. Požádala jsem ji, ať je vyndá. A to jsem pak teda hodně řvala. Tohle se do žádného ze tří zákonů nehodí - indiánské děti, které jsme obdarovávali, nikdy nešly pro jeden bonbon dvakrát. Naopak, když jsem jim chtěla dát druhý, ukazovaly mi, že už jeden mají.
* LN Jak je možné, že v té strašné bídě, v jaké žijí, se dokážou takhle nedětsky ovládat?
Tak to prostě je. Dala jsem Vladymu (incký koordinátor) jednou mikinu. On si ji vzal a řekl, že ji vezme kamarádovi, protože mu už nebude zima. Vlady už prostě jednu mikinu měl.
* LN Čím se dá indiánskému dítěti udělat největší radost?
Radost? Když ho má člověk rád. Když mu dá pusu. Anebo něco k jídlu.
* LN Jak funguje život ve vesnici vysoko v Andách odříznuté od světa?
Ráno se uvaří čaj. Tím se rozumí třeba z petržele, celeru, z brambory, z různých kořenů. K tomu je studená brambora. Všichni se umyjí. I vlasy. Do půli těla. Studenou vodou z kyblíku. Mají jeden kyblík pro celou rodinu. Odvedou zvířata na pastvu. Když je zrovna školní rok, jdou děti do školy. Takhle to ovšem funguje, když nemají školu moc daleko. Jinak by vyšly bez toho, že by se zdržovaly snídaní, ještě za tmy. Takže děti jsou ve škole a rodiče jdou za prací. Záleží na období. Když je období zemědělských prací, připravuje se pole, upravují se zavlažovací kanály, něco se seje... Díky reliéfu mají indiáni možnost v nižších polohách zasít kukuřici a ve vyšších zasázet brambory. Mezi oběma poli je výškový rozdíl třeba pět set metrů. To jsou dvě hodiny chůze. Q’eros, což je jedna z andských komunit, to mají od pastvin lam na pole s kukuřicí šest dní pěšky. Ženy přes den spřádají vlnu, tkají, pletou, pracují taky na poli. Když není období zemědělských prací, muži jdou za prací kamkoli. Třeba jsou na stavbě domu či silnice. Nebo jsou na nějaké veřejně prospěšné práci. Třeba při stavbě Inka wasi - Inckého domu - odpracovalo šedesát mužů každý deset dní zdarma. Dnes je v něm knihovna, děti tam mají doučování, bude tam dílna ručních prací. Děti po návratu ze školy přinesou vodu a jdou na pastvu. Tam si mohou číst knížky z našich knihoven. Večer přijdou domů jako první, uvaří brambory, rodina se sejde, sní teplé brambory. A to už je tma a zima, asi tak osm večer. Tak se jde spát. Doma většinou není elektrika. Často nemají postel, tudíž je jim zima. Proto se společně zahřejí na kožešině...
* LN Před spaním ještě děti dojdou pro vodu, ne?
Nedojdou, protože už je zamrzlá. Pro vodu musí odpoledne, jelikož to mají daleko. A navíc by potřebovali další kyblík, na který nemají peníze. A abych nezapomněla, děti ještě přinesou odpoledne pastvu pro morčata.
* LN A jsme u jejich vzácné občasné pochoutky - pečeného morčete. Obdivovala jsem vás, s jakou chutí jste ho jedla.
Pro mě je to běžné maso. Chutná jako králík. Jenom je toho masa málo. Já když někam přijedu, tak slíznu smetánku za české kmotry. Na mé osobě se projevuje vděk, který Inkové cítí k českým kmotrům. Proto mě uctívají masem. Jím ho mnohem častěji než oni sami. Inkové jedí maso, jen když je nějaká významná příležitost.
* LN Kolik má nadační fond Inka kmotrů?
Přesně to nevím. Asi šest set padesát dětí má podporu. My říkáme prospěchové stipendium. Beca de talento. Neříkáme tomu adopce. Ale kmotrů je víc, protože kmotr je třeba třída na Gymnáziu Budějovická. Nebo Základní škola Průhonice. Jazykový kurz v Náchodě. Oddíl skautů Kolín. Nebo je to parta Radia 1 či oddělení právníků na ministerstvu vnitra.
* LN A kolik mívají indiáni dětí?
Dvě až čtyři, snaží se kontrolovat porodnost. Studenti středních a vysokých škol z regionu Tinta mají zakázanou lásku. Miláčka mohou představit až s vysokoškolským titulem v ruce. A koordinátor José Manuel je kontroluje, jestli nechodí na diskotéku, jestli se s někým neslušně nevodí za ruku... Jestli se mu prostě nespustily. A tak jsem jim koupila prezervativy. Mají je v lékárničce v Inckém domě v Pucamarce. Na schůzi s vysokoškoláky jsme probrali, jak se to používá. Řekla jsem jim, ať si vyzkouší, jak to funguje. Byli dost překvapeni. Neznali to. Samozřejmě že José Manuel měl dost přísný výraz. Na mě se ani nepodíval. V jeho oblasti jsem si to samozřejmě netroufla. To až příští rok. Až si na tu myšlenku trošku zvykne.
* LN Takže první sex nikoli po svatbě, ale po promoci? A jak vypadá taková incká svatba?
V oblasti José Manuela to tak je. U nás v Pucamarce máme jiná pravidla. U indiánů vysoko v horách jsou administrativní svazky, jako je svatba, považovány za něco cizího. Spojují si to se zahraničním importem pravidel, s nimiž se ještě neztotožnili. Rozumí se španělský dobyvatel a jeho potomci.
* LN Takže se drží obřadu Pachamamy?
Ano. Hodně lidí spolu žije na základě inckých pravidel. Jejich vstup do společného života probíhá prostřednictvím konzultace s moudrým mužem, tedy šamanem, v uctívání obřadu Matky země. Pak se rodiče domluví, co dají mladým do začátku. Ovce, lamy, kousek pole. Nějakou dobu žijí u rodičů - než jim vesnice postaví dům. Tedy domek.
* LN Tedy chýši.
Tak. Ovšem v těch vyšších polohách je to chýše z kamení. Tráva je na střeše. To je náhodou dobrý domek. Nefouká tam. Ale samozřejmě tam zatéká střechou a prosakuje skrz podlahu. Hlína na podlaze je vlhká a z ní zas navlhnou kožešiny, na kterých se spí. Do toho člověku kape na hlavu. To byly pro mě takové romantické noci s indiány. Nevadilo mi to, naopak se mi to strašně líbilo. Prostě jsem spala s pláštěnkou. Pro mě je to fakt romantická záležitost, protože já naprostou většinu nocí trávím v suché posteli a nekape mi na hlavu. Mám na mysli svoji postel v Praze.
* LN Jaké jsou návraty do Prahy?
Vždycky se těším. Mám tu dceru a tu suchou postel. A taky teplou vanu, svíčkovou a buřty s cibulí.
* LN Máte nějakou indiánskou přezdívku?
Profesorita Olga.
O expedici do Peru vychází autorce rozhovoru Renatě Kalenské v únoru 2008 kniha Medela, latinsky pomoc.
