Swiftovo celé dílo - od prvních povídek, skvostné ságy Země vod přes meditativní Až navěky až po kolážovitý román Mimo tento svět - vykazuje souvislý, až obsedantní zájem o čas. Nejinak je tomu i v knize Zítřek, jak ostatně napovídá její název. Zatímco v předchozím díle soustředil hlavní děj do jednoho jediného dne, v knize nové je časovým určením noc, jmenovitě noc z 16. na 17. června.
To datum není zvoleno vůbec náhodou. Právě 16. června se totiž odehrává Joyceův Odysseus a Swift na něj i na další modernisty navazuje i v dalších aspektech: především má text knihy formu jakéhosi vnitřního monologu, jenž je ozvěnou posledních stránek Joyceova románu, objeví se tu ale i hlemýždi, v literatuře tolik proslavení Virginií Woolfovou. Sečteno a podtrženo, milovníci tradice a aluzí si zde jistě přijdou na své.
Hůře na tom ovšem budou ti, kteří by zde hledali napínavý příběh, jaký nabízí Země vod, nebo temné tóny, jimiž zní Světlo dne. Zatímco poslední jmenovaný román úžasně pracuje s momentem napětí a jisté zlověstné předtuchy, v Zítřku se ničeho takového nedočkáme.
Vypravěčka knihy Paula Hooková uléhá vedle spícího manžela a v duchu se připravuje na příští den, kdy jejich děti dovrší šestnáct let věku a podle dohody uzavřené mezi manželi se dozvědí, jak to vlastně bylo s jejich početím. Anebo taky nedozvědí, protože jsou věci, které Paulin muž Michael, jinak biolog, neví a vědět nemůže.
Podle dohody, kterou Paula s Michaelem při početí dvojčat uzavřela, má prohlášení učinit Michael. Paula ve vnitřním monologu dodává kontext, vypráví o padesáti letech svého života, o tom, jak se seznámila s Mikem v době sexuální revoluce (podobného tématu se dotýká i Ian McEwan v nedávno vydané novele Na Chesilské pláži) a jak se snažili mít děti.
Středostavovská rodinka Osobní, ba přímo intimní události jsou v jejím monologu stavěny do konfrontace s velkými dějinnými událostmi (válka), vzpomínky se zde mísí s radami do života, které v duchu udílí svým dětem, přičemž celým monologem probleskuje povědomí o neuchopitelnosti světa: nic není, čím se jeví, mezi slovem a světem se nachází hluboká propast, pravdu je složité najít, a ještě složitější je ji sdělit.
Silnou stránkou Zítřka je výstavba monologu, který je nenápadně, leč rafinovaně komponovaný a podává přesvědčivý obraz spokojeného, usedlého života středostavovské rodinky, z jejíhož života dávno zmizelo někdejší napětí. Účinku vyprávění výrazně pomáhá i tradičně výborný překlad Aleny Jindrové-Špilarové: má pro Swiftův civilní jazyk cit a dokáže jej do češtiny převést se vší nenucenou naléhavostí.
Na druhé straně se přece jen nelze ubránit dojmu, že vypravěčka dělá až příliš velké drama z něčeho, co se nakonec - zejména s přihlédnutím k době, v níž knihu čteme - zase jako takové drama neukazuje. Možná je to záměr a Swift nám předkládá jakýsi antiklimax, nicméně přesto se čtenář neubrání zklamání, zejména když hned v úvodu románu čteme: „Předpokládám, že vy ještě spíte, andílkové moji. A k mému údivu a úlevě spí i váš otec, jako muž, jenž dokáže spát v předvečer své popravy.“
To jsou velice silná slova a čtenář nemusí být zrovna naivní, aby to v něm vzbudilo zlověstnou předtuchu. Záhy zjišťuje, že vše dramatické se událo v minulosti - jak člověk stárne, vše se zklidňuje. Možná i to je poselství knihy.
V každém případě je však Zítřek velmi dobře napsaným románem a důkazem, že Graham Swift je skutečně konzistentní autor - nepodléhá módním trendům, ale píše o tom, co jej skutečně zajímá. A to je sympatické.
***
HODNOCENÍ LN
****
Graham Swift: Zítřek
Přeložila Alena
Jindrová-Špilarová
Odeon, Praha 2007, 205 stran
