Kubánský režim jí ale zamítl výjezdní vízum a znemožnil jí tak účast na festivalu.
Následující rozhovor se proto uskutečnil na Kubě.
* Jak ses stala tak slavnou blogerkou na ostrově, kde téměř neexistuje přístup na internet?
Sláva je dost rozmarná. Jedna věc je jistá, nijak vědomě jsem se o ni nesnažila. Možná to byly právě moje každodenní nesnáze, které ke mně přitáhly pohledy tolika lidí. Pomohly mi znalosti informačních technologií, díky nim jsem se protáhla těmi několika málo škvírami ve zdi cenzury na internetu. Ten ohromný fenomén, který dnes blog Generación Y představuje, vznikl díky potřebě nás Kubánců číst o spoustě každodenních situací, o kterých se v oficiálním tisku nic nedozvíte.
* Jak tvou práci blogerky a novinářky ovlivnilo odmítnutí vydat ti povolení k vycestování z Kuby a zákaz cestování obecně?
Na Kubě nemá nikdo právo cestovat. Ve chvíli, kdy k něčemu potřebuješ povolení, už nejde o právo, ale o privilegium. Nezáleží na tom, že více než 98 procent žadatelů toto povolení nakonec obdrží. Když se rozhodnou povolení neudělit jedinému občanovi, ten zbytek, kterému se vycestovat podaří, už využívá prebend výměnou za „dobré chování“. Já si spíše kladu opačnou otázku – jak by moji práci ovlivnilo, kdybych takové povolení dostala. Jediné, čeho dosáhli tím, že mi zakázali vycestovat, bylo založení blogu a zvýšení návštěvnosti serveru.
* Mohla bys popsat způsoby, kterými se zprávy a alternativní názory šíří po ostrově s takovou intenzitou?
Jako v každé jiné zemi, kde má informační monopol stát nebo strana, nedůvěřují lidé tzv. oficiálním zdrojům informací, což je všechen tisk ve volném oběhu. Tato nedůvěra podněcuje neuspokojenou poptávku po alternativních informacích a tento apetit zase dál nutí lidi tvořit. Parabolické antény ukryté v nádržích na vodu, černý trh nebo nelegální obchodování s filmy či nahrávkami zahraničních televizních programů, samizdat, kopírování disků a – to vůbec nejdůležitější – ústní šíření mezi lidmi, takové to „říká se“, „mám to ze spolehlivého zdroje“, různé klepy a další nejrůznější způsoby.
* Máš omezený přístup ke světovým sdělovacím prostředkům a také ke kubánským nezávislým zdrojům informací. Máš nějaké oblíbené novináře?
Čtu několik blogů a kvůli tomu, že mám omezenou dobu připojení na internet, se soustředím na ty, které jsou nějak spojené s Kubou.
* Jak fungují různé druhy alternativní kultury jako formy protestu proti represím?
Každý projev, který vznikne bez oficiálního souhlasu a není nijak spojen s plány či kampaněmi mocenského centra, má protestní charakter. Je jedno, zda jde o protivládní kresby na zdi nebo o vydání nevinného floristického časopisu, který vzešel z iniciativy žen v domácnosti. Vše, co odráží vůli jednotlivce nebo skupiny občanů, je ze své podstaty opoziční, a tudíž hodné společenského pronásledování.
* Jaký máš pocit z pozvání do poroty dokumentárního festivalu zaměřeného na problematiku lidských práv Jeden svět v Praze?
Cítím se tímto pozváním velmi poctěna. I když mám ráda filmy, nejsem žádný odborník na kinematografické postupy. O lidských právech vím, myslím, dost. Zvláště o těch, kterých je nedostatek.
* Myslíš, že dokumenty mohou být nástrojem demokratizace v diktátorských režimech?
Natáčení dokumentů už není vyhrazeno jen bohatým filmařům. Technologie s sebou přinesla demokratizaci filmové tvorby. S trochou fantazie, stručným návodem a dostatkem odvahy se můžou točit dokumenty, které občanům představí jejich práva.
* Několik dokumentů bylo natočeno o Dámách v bílém a jiných opozičních skupinách na Kubě. Jakou pověst mají podle tvého názoru tyto skupiny na Kubě? Myslíš, že by dokumenty o opozici byly jiné, kdyby je natočili Kubánci sami?
Společnost Dámy v bílém a ostatní opoziční skupiny naprosto ignoruje. To málo, co se v souvislosti s nimi objeví v oficiálním tisku, jsou urážky a nadávky. Na druhou stranu, zahraniční dokumentaristé opozici často idealizují a ukazují tak jiný druh neznalosti tohoto tématu. Jsou možná také příliš zaujatí, jenom s opačným znaménkem než oficiální kubánské informace. V opozici je spousta hrdinství, ale bohužel také hodně problémů: nejednota, snaha být za každou cenu vůdcem, nebo i korupce. Kdo o tom teď chce mluvit? Komu to přijde vhod?
* Proč myslíš, že je Kuba stále tak důležitou záležitostí pro Evropskou unii? Co si myslíš o nedávných změnách v zahraniční politice EU, konkrétně o zrušení sankcí uvalených na Kubu po zatčení členů opozice v roce 2003?
Na Kubě není přebytek zdrojů, na které by si Evropa mohla dělat nárok. Pár nádherných pláží, sympatičtí lidé a mýtus, který chceme bourat. Pláže ještě dlouho vydrží, pokud je nesmetou klimatické změny, charakter Kubánců přežil totalitní nelidské úmysly si ho podřídit a přežije i návaly konzumního stylu nebo divoký kapitalismus. Pokud jde o mýtus, rozplyne se časem sám jako kouř. Hnací silou trvalého zájmu o Kubu v Evropě tedy musí být altruismus. Na řadě je kubánský lid, aby přiměl své představitele k potřebným změnám. Všechno, co přichází z venku, může pomoct, ale nikdy ne rozhodnout.
* Co by jsi doporučila mezinárodnímu společenství v otázce jednání s Kubou?
Kéž by existovalo mezinárodní společenství, civilizované a schopné se dohodnout bez jakýchkoli sobeckých zájmů a různých druhů arogance, s dostatečnou morální silou, které by odsoudilo existenci diktatur kdekoli na světě. Prozatím, než takové společenství vznikne, by bylo nejlepší, kdyby se zahraniční diplomacie zaměřila na kubánské občany. Jedná se hlavně o podporu občanské společnosti a projektů, které mohou realizovat sami občané, bez nutnosti zapojení státu. Nejvíce ze všeho potřebujeme podporu a informace.
***
Blog Yoani Sánchezové čtěte česky na http://desdecuba.com/generaciony_cz
Na řadě je kubánský lid, aby přiměl své představitele k potřebným změnám. Všechno, co přichází z venku, může pomoct, ale nikdy ne rozhodnout.
O autorovi| Autorka pracuje ve společnosti Člověk v tísni
