* LN Dnes už nikoho nenapadne zlehčovat zločiny nacistického režimu, ale zločiny komunismu se stále berou na lehkou váhu. Nemáte pocit, že to může být nebezpečné?
Zrovna jsem na toto téma přemýšlel po projekci filmu Slova a smrt. Mám dojem, že v české historii existuje určitý paradox. Tematika zločinů komunismu jako by byla potlačena, nediskutuje se o ní, jako by to neexistovaly a jako by to pro vaši společnost ani nebylo tématem. Možná je cenou za znovu nabytou svobodu právě to, že se zločiny komunismu smažou a už se o nich nebude hovořit. Nechci být špatným prorokem, ale národ, který zapomene na tak důležitou část své historie, za to jednou zaplatí. Díky filmu jsem si znovu připomněl proces s Rudolfem Slánským a mám pocit, že to není historie, že to není něco vzdáleného, ale vlastně současnost. Opět to ve mně vyvolalo pobouření a absolutní údiv nad tím, že je něco takového možné. Než jsem přijel do Prahy, tak jsem opět pročítal knihu Doznání od Artura Londona, který byl jedním z obviněných v procesu se Slánským, ale měl to štěstí, že nedostal trest smrti. Ta kniha je velice precizní a podrobně popisuje všechny kontexty. Zajímalo by mě, kolik lidí ji u vás zná, jestli ji třeba čtou studenti a vůbec, co se dnes o komunistické totalitě vyučuje na vašich školách.
* LN Obávám se, že Londonova kniha na seznamu povinné literatury pro studenty není, a o tom, jak vyučovat naši novodobou historii na základních a středních školách, se stále diskutuje...
A o čem se diskutuje? Myslí si snad někdo, že Milada Horáková byla vinna jen proto, že byla přinucena se přiznat? Vždyť je to absurdní!
* LN Nejde o to, že by byly pochybnosti ohledně procesu Milady Horákové. Ale například dodnes není jasno, jak se stavět ke kauze bratrů Mašínů, kteří čelili komunistické totalitě se zbraní v ruce a nechali za sebou několik mrtvých. Premiér je nedávno vyznamenal, v očích mnoha lidí jsou ale vrahy. Lze podle vás bojovat s totalitou se zbraní v ruce?
Pokud je možnost vést ozbrojený boj s totalitou, tak je třeba bojovat. Pokud si vzpomínám, tak Češi zabili Heydricha. To byl skutečně hrdinský čin, jakkoli jeho dopady byly velice tvrdé.
* LN To se vracíme k první otázce: boj s nacistickým zločinem dnes nikdo nezpochybňuje, boj s komunistickou totalitou ano.
Je opravdu zvláštní, že se na oba kontexty - nacistický a komunistický - nenahlíží stejně. Neuznáme-li zločiny komunismu, je to, jako bychom říkali, že žádné nebyly. Ale to je jednoduše lež.
* LN Jak je ale vůbec možné vypořádat se s minulostí? Vy jste mluvil se spoustou lidí, kteří přežili hrůzy vyhlazovacích táborů, jak se s minulostí srovnali oni, nesli si v sobě hořkost, nebo smíření?
Většina lidí, s nimiž jsem hovořil, se s minulostí dokázala vyrovnat překvapivě harmonicky, podařilo se jim vytvořit nový a kvalitní život. Mám pocit, že čím více se vzdalujeme od událostí minulosti -teď mám na mysli holokaust, tak jako by to téma nabývalo na důležitosti. Není to tak, že by se s postupujícím časem události vytrácely, ale jsou stále silnější. Můj film Šoa vlastně není film o lidech, kteří holokaust přežili, ale o těch, kteří ho nepřežili. Většina z těch, s nimiž jsem měl možnost se setkat, měla vlastně jen štěstí, byla to náhoda, že přežili. Všichni byli určeni k likvidaci. Nikdo z nich ale nehovořil pouze o sobě, nikdo neříkal „já“, „já jsem přežil“, vždycky se hovořilo o tom, jak se s danou situací dokázali vyrovnat všichni, kterých se týkala. A to byli všechno lidé, kteří byli tím posledním článkem vyhlazovacího řetězce, byli svědky neuvěřitelného utrpení druhých a sami mohli v každém okamžiku očekávat smrt, přesto se s tím dokázali vyrovnat a dokázali normálně žít.
* LN Ve filmu Šoa jste zaznamenal také výpověď Rudolfa Vrby. Na festivalu Jeden svět se uděluje cena, která nese jeho jméno. On byl dost výjimečný případ, patřil k hrstce lidí, jimž se podařilo utéci z Osvětimi, což vyžadovalo extrémní odhodlání. Má něco takového člověk v sobě vepsané?
Naprosto. Rudolf Vrba byl jeden z největších mužů, které jsem kdy potkal. Byl nesmírně inteligentní a velice odvážný. Nedávno - je to asi rok a půl - zemřel, velice mě to zasáhlo. Napsal jsem tehdy nekrolog pro deník Le Mond, kde jsem zmiňoval, že lidé, jako byl Rudolf Vrba, by vůbec neměli umírat. Byl to skvělý a velice vtipný člověk, moc mi chybí.
* LN Jednou přijde chvíle, a nejspíš to nebude tak dlouho trvat, kdy zemře poslední člověk, který přežil holokaust. Dělal jste své filmy s vědomím tohoto okamžiku?
Šoa je skutečně přehradou paměti, vzpomínky jsou v tom filmu jednou pro vždy uchované. Až ti poslední z posledních zemřou, jejich paměť tu bude stále. Lidé si to možná uvědomují, a proto se o tom teď hodně hovoří, i ve Francii. Na druhou stranu, ve Francii například žijí dva poslední století staříci, kteří aktivně zažili první světovou válku, a nikdo se neptá, jestli až zemřou, bude první světová válka zapomenuta. Myslím, že nejlepším prostředkem v boji s pamětí a zapomenutím jsou umělecká díla, třeba právě filmy, které paměť zaznamenávají. Ve Francii se dost diskutuje o tom, jak vyučovat o holokaustu, jak předávat mladým generacím zkušenosti, aby se historie neopakovala. Nejlépe funguje vlastní zkušenost. Proto jsem navštívil spoustu škol, promítal ukázky ze svého filmu a mluvil se studenty. Je to mnohem lepší než nějaký suchopárný výklad, film pracuje s fakty, ale i s emocemi, je to velice silný nástroj.
Claude Lanzmann
Francouzský novinář narozený roku 1925 zahájil dráhu režiséra filmem Proč Izrael? (1973). Rok nato začal pracovat na filmu Šoa (1985), takřka desetihodinovém díle založeném na svědectví těch, kteří přežili vyhlazovací tábory. Dále natočil snímek o bojovnosti izraelského národa Tsahal (1994), následoval Návštěvník z říše živých (1997), rozhovor se zástupcem Červeného kříže, který navštívil Osvětim. Jeho posledním dílem je dokument Sobibor, 14. října 1943 v 16 hodin o povstání v koncentračním táboře. Vede časopis Moderní doba, který založil Jean-Paul Sartre.
