Osm let, která někdejší dělnická prokurátorka Ludmila Polednová, rozená Brožová, dostala za spoluúčast na justiční vraždě Milady Horákové, je pozitivní vizitkou nejen soudce, ale v jistém smyslu i odsouzené. Po vzoru Aloise Grebeníčka mohla šestaosmdesátiletá Plzeňačka možná až do smrti úspěšně šermovat svým chatrným zdravím a vyhýbat se soudu. Nevyhýbala se. Ač téměř nevidím a neslyším, žádám, abych byla souzena v nepřítomnosti, vzkázala soudci. A ten mohl konat.
Jistý zádrhel přitom vězel ve svědkovi Miroslavu Moučkovi (bratrovi známého komunistického herce), který se účastnil výslechů Milady Horákové jako šéf vyšetřovacího týmu. I Moučka má - jak jinak -špatné zdraví a k soudu nepřišel. Obhajoba nejprve trvala na jeho výpovědi. Pak ale advokát Polednové Brožové přehodil výhybku: jeho klientka na Moučkovi netrvá. Drobné gesto, ale urychlilo vynesení rozsudku.
Názorově se Ludmila Polednová nezměnila. Vinu necítila, když posílala Miladu Horákovou na smrt, a vinu necítí ani dnes. Je těžké to pochopit. Je těžké uvěřit, že by v člověku mohl tak zplanět smysl pro spravedlnost. Možná ale nezplaněl zcela. I zásluhou Polednové byl u soudu dán průchod spravedlnosti.
Čtěte „Osm let vězení...“ na str. 1
