Co se vlastně na finančních trzích děje? Od roku 2000 převládaly na světových trzích nízké úrokové sazby. Peněz bylo dost a byly dostupné. Zde je i zdroj dosavadního růstu české ekonomiky. Dostatek peněz vedl hypoteční banky k poskytování rizikových úvěrů. Investiční banky pak k vývoji a prodeji nových nevyzkoušených produktů.
V létě 2007 se špatných hypoték nashromáždilo tolik, že vznikly obavy z kvality a stability bank obecně. Nejen v USA, ale takřka na celém světě. Jelikož tyto špatné úvěry byly „zabaleny“ do některých typů inovativních finančních produktů, panika zasáhla celý finanční trh, protože nikdo nevěděl, která banka je zdravá, a která ne. Situace postupně v několika vlnách gradovala. Hrozilo, že původně relativně malý objem špatných úvěrů ohrozí fungování systému a tím způsobí vznik obrovského množství nových špatných úvěrů.
V září 2008 tak musela americká vláda společně s centrální bankou udělat několik zásadních kroků, aby tomuto nebezpečnému vývoji zabránila. Šlo zejména o poskytnutí úvěrových linek pro některé kriticky ohrožené společnosti (AIG), vyhlášení nucené správy (Fannie Mae, Freddie Mac) a rozšíření povinného pojištění bankovních vkladů. Tyto kroky jsou nestandardní, někdy kontroverzní, ale za daných okolností nutné. Atmosféra na finančních a kapitálových trzích je tedy vyhrocená. Trhy nervózně reagují na každou zprávu a bude trvat, než se vrátí do normálních kolejí.
Situaci značně zkomplikoval americký Kongres, když v pondělí z čistě ideologických důvodů odmítl záchranný balíček. Krajní levice hlasovala proti, protože nechtěla podporovat „korporátní lakotu“. Konzervativní pravice hlasovala proti z obav ze „socialismu“, který ovšem nejvíce hrozí v případě, pokud vývoj přeroste ve skutečnou krizi. Spojená pravo-levá krátkozrakost měla drtivé důsledky pro momentální vývoj na burzách.
Americké finanční trhy jsou po odmítnutí skutečně v kritickém stavu, který patrně vyústí ve vážnou recesi srovnatelnou s rokem 1982. Nicméně tehdy nastala recese ze zcela jiných důvodů. Amerika se nakonec nezhroutí. Náklady na záchranu však patrně přerostou hranici 700 miliard dolarů. Profesor Kenneth Rogoff, když psal o částce 2000 miliard, byl možná nejblíže pravdě. Ale i takto těžké břemeno americká ekonomika unese.
* Bude hospodářská krize?
Ne, nebude. Kdyby došlo ke kolapsu světového finančního systému, banky by přestaly poskytovat úvěry a došlo by k prudkému propadu globální ekonomiky. Stalo by se něco podobného jako v roce 1930. Dnešní finanční systém je však navzdory svým potížím mnohem vyspělejší, než byl tenkrát.
* Odkud lze čerpat přesvědčení, že nenastane další velká krize?
Při hlubší analýze činnosti centrálních bank zjistíme, že americký Fed a ostatní centrální banky vyspělých zemí se nyní chovají zcela jinak než v roce 1930. Tehdy se centrální bankéři snažili stůj co stůj chránit pevné měnové kurzy, přičemž stav bank a výkon ekonomiky jim byl lhostejný. Moderní centrální bankovnictví je již zcela jinde. Také díky tomuto vývoji dnes nekrachují banky po tisících a na ulicích se netvoří fronty na polévku pro chudé. Makroekonomické údaje USA ani Evropské unie žádné krizi nenasvědčují. Spíše ukazují na snížení dynamiky růstu a v některých zemích na mírnou recesi, jaká se jednou za pár let může objevit v každé ekonomice. Termín „krize“ je skutečně přehnaný.
* Budou padat další banky? A co české banky?
Je pravděpodobné, že nastanou další pády, protože ze zhruba 8500 amerických bank je 117 sledováno jako problémové. Bankovní pády mohou postihnout i evropské země. Nicméně v USA i v Evropě se bude jednat spíše o menší ústavy. Českých bank se krize netýká. Totéž platí pro pojišťovny, které v České republice působí.
* Máme se bát znehodnocení měny?
Možná právě naopak. Fenomenální zhodnocení koruny během roku 2008, které si ekonomové neuměli vysvětlit makroekonomickými veličinami, spadá zřejmě na vrub skutečnosti, že česká ekonomika zůstala ušetřena problému špatných hypoték. České banky a pojišťovny nebyly angažovány ani do nebezpečných finančních inovací, mezi něž patřily zejména pojistky proti úvěrovému riziku (credit default swaps), které vystřídaly špatné hypotéky jako hlavní zdroj paniky. Česká republika je proto nyní vnímána jako bezpečný přístav.
* Mám koupit nebo prodat akcie?
Přinejmenším od roku 1998 procházejí světové kapitálové trhy zvláštní sérií vzestupů a poklesů. Euforii střídá deprese, pak přijde nová vlna euforie a tak dále. Tato série vzestupů a pádů nicméně ještě neznamená, že akciovým trhům je nutné se vyhnout. Naopak, v dobách největší paniky lze nejvíce vydělat - ovšem chce to silné nervy a dobrý finanční plán. Pro dlouhodobého investora jsou akcie navzdory výkyvům stále nejlepší alternativa, protože úrokové sazby jsou již řadu let nízké a řadu let či desetiletí nízké budou. Vyhnout se akciím by mělo smysl jedině v případě, kdyby skutečně hrozilo opakování velké hospodářské krize 30. let.
* Má smysl si teď brát hypotéku?
Ano. Kdo řeší bydlení, pro toho je správný čas téměř kdykoli. Kdo však uvažuje o hypotéce za účelem nákupu bytu a jeho pronájmu, nechť si svoji strategii raději třikrát promyslí. Je vysoká pravděpodobnost, že bude nájemníky dotovat.
* Co mám vlastně dělat s penězi?
Zní to možná překvapivě - ale běžný člověk nic zvláštního dělat nemusí. České banky jsou bezpečné, pojišťovny rovněž. Akciové fondy mají za sebou krušnou dobu a je možné, že ještě pár týdnů nebo měsíců budou trpět. Kdo má pevné nervy a dobrý plán, může chápat dramatickou situaci jako dobrou příležitost k nákupu. Krize však ukázala jednu věc: není dobré sázet na jednoho koně. Kdekdo si řekne - proč investovat do fondu, když třeba takový ČEZ, O2 Telefónica nebo AIG jsou renomované, časem prověřené instituce... vlastně pardon, AIG již ne! Žádná akcie žádného, jakkoli renomovaného podniku není sama o sobě vhodná jako pilíř portfolia. Kdo investuje do fondu, může prodělat, ale trh mu ztrátu časem „napracuje“. Kdo investuje do jediné akcie, ten může přijít prakticky o všechno.
O autorovi| PAVEL KOHOUT, Autor je ředitelem strategie Partners
