Poznáváme v těch textech i po letech typického Václava Havla -popisuje trochu s nadhledem, někdy sarkasticky, určitě ale upřímně, co zažívá. Analyzuje dění, píše básně v próze („dnes se za ně stydím“), mudruje („abys mohl myslit, musíš žít“), troufne si na stať o poezii Jiřího Koláře, dělá si legraci z vrstevníků, kteří se berou tak smrtelně vážně (O nicotě), chválí češtinu („je taková klidná, útulná jako kamna“), provokuje na aktivu mladých spisovatelů na Dobříši, vzpomíná na vojnu, hodnotí (neuchopitelně, a přece silně přesvědčivě) přátelství s Olgou, divadlo vidí jako prostor svobody...
Není v tom sám, s přáteli - vrstevníky (Šestatřicátníci) - se vyrovnávají se stavem společnosti, v 50. letech nikterak uspokojivým, se životem, který jim byl okleštěn a pro nějž se ve dvaceti přesto hledá jakási perspektiva. Ač byli tak mladí, všechny jejich debaty, přemítání a zájmy byly nesmírně zodpovědné, místy už velmi zralé.
Škoda, že sál Městské knihovny v Praze nebyl při středečním večeru docela zaplněn. Veřejné čtení z textů Václava Havla a jemu spřízněných autorů (Jiří Kuběna, Viola Fischerová, Jiří Kolář, Věra Linhartová, Jan Zábrana) za zájem publika rozhodně stojí. První večer z šestidílného cyklu, který pod názvem Ústně více připravila Knihovna Václava Havla s Městskou knihovnou, byl věnován 50. letům a tedy rané tvorbě Havlově i Šestatřicátníků, jejíž koláž přednesli Josef Somr, Táňa Fischerová a Petr Kostka. Marie Valtrová chystá další díl - léta šedesátá- na 5. prosinec.
