* LN Nedávno jste pořádala kurz dobrých způsobů pro vládu při příležitosti budoucího předsednictví v Evropské unii. Kdo se ho účastnil?
Jen ministři a premiér.
* LN Co jste jim nejvíce kladla na srdce?
Jsme malá země. Máme velice bohatou kulturu i historii, na kterou jsem obrovsky pyšná. A tuto kulturu, tento dar bychom měli reprezentovat ve větším stylu, než ji v současnosti reprezentujeme. Mám na mysli neslušnosti, nesprávné oblečení a další věci. To vůbec není o penězích. Většinou ti největší hulváti mají nejvíce peněz. Je to o ohleduplnosti vůči druhým a na té jediné věci je postaven celý důvod mé agitace v oboru. Na celém světě je samozřejmé povědomí, že člověk, který reprezentuje národ, je vlastně jeho zrcadlem. Ten člověk se podle toho musí chovat a vypadat tak. Nemůže být v rozhaleném saku, černé košili, která má cejch mafiánství, nemůže jít s povolenou kravatou, protože to taky nevypadá důstojně. Musí si uvědomit, co reprezentuje a před kým reprezentuje. V tom je ten rozdíl. Nejen že reprezentuje bohatou kulturu a úžasné pracovité lidi, ale musí zvážit taky před kým to reprezentuje. Vzhled je ve světě strašně důležitý. Při nedávném průzkumu veřejného mínění bylo uvedeno, že když někoho potkáte i jen na čtyři minuty, tak si uděláte obraz. A ten se skládá ze čtyř bodů. Vzhled, ten má padesát procent a je nejdůležitější. Pak je oblékání, způsoby a jenom z pěti procent inteligence. Nestojí to za to mít na sobě vyžehlené kalhoty, bílou košili a vypadat důstojně, když reprezentujeme tak obrovskou kulturu a historii? Já si myslím, že ano.
* LN Zaujalo mě, že je také důležité vědět, před kým reprezentujeme. Liší se dobré způsoby v různých zemích?
Ne, já bych řekla, že ne. Já bych řekla, že pět procent Američanů je v tom, co já vyučuji, velmi zdatných. Musí tam být snaha a důstojnost, chuť informovat se o tom, jak vypadat elegantně a důstojně, abychom dobře reprezentovali. Já vám řeknu příklad jedné dámy, ke které mám velikou úctu - bývalá ministryně zemědělství Milena Vicenová. Když byla řadovou zaměstnankyní, tak přišla na můj kurz. Když byla ministryní, taky ho absolvovala. A hlavně když přijela do Bruselu, tak mi zavolala a řekla, že by si některé věci potřebovala zopakovat. Mým přáním je, aby byl takový každý. Ona si uvědomuje, že pořád chce být lepší. Já to strašně oceňuji. Ona je úžasný příklad.
* LN Lze porovnat Českou republiku a Spojené státy? Hodně se říká, že Češi nejsou moc zběhlí ve společenském chování.
Češi si hodně škodí v tom, že se nesnaží. Jsou nesmírně inteligentní, jako na národ na nás nikdo nemá, co se týče inteligence a znalostí. Ale peníze nás hodně zkazily. Daly lidem aroganci a hrubiánství, špatnou sebedůvěru, která není ohleduplná. A to je, myslím si, velice špatné, zvlášť pro mladší generace. Dítě se v rodině hodně naučí. Člověk, který je vychován s úctou ke skromnosti a respektu k druhým, může dosáhnout zrovna tak velkého úspěchu, aniž by byl hrubý a podváděl. Hrubost a podvádění, a to říkám i ve svých přednáškách, je dost podmíněná i tím, jak se chováme a jak se oblékáme. Když například na pozvánkách vidíme „business attire“ a on tam potom přijde v jeansech, tak je to, jako by dal facku tomu, kdo ho pozval.
* LN Spíš jsem čekal, že mi řeknete, že o dobré způsoby nás připravil minulý režim. Vy si myslíte, že za to může raný kapitalismus z devadesátých let?
Myslím, že obojí. Minulý režim nás připravil o znalosti. O znalosti vkusného oblékání, o znalosti elegantního stolování. To tady absolutně nebylo, to se vytratilo. Nebyl tady respekt. Teď přišly peníze. A místo toho, aby se lidi přizpůsobili chováním, tak si jen přivykli na vyšší standard. Lepší víno, drahé jídlo a luxusní auta, to ano. Ale už zapomněli na to, že nejdůležitější svět, který se nám otevřel, je svět chování, vzdělání. Já vám řeknu jednu věc. Strašně obdivuji bývalého presidenta USA Lyndona Johnsona. Ten byl z chudé rodiny. Neměl ani na boty. Když šel do prezidentského křesla, tak se rozhodlo, že bude vládnout poctivost a úcta. On byl absolutně perfektní politik. Uznal a věděl, že nezměníme jednu věc, a to že tady bude opozice. Vždycky budeme mít dvě nebo více stran proti sobě. Pochopil, že jediný způsob, jak se posunout kupředu, je, když si ty strany můžou klidně a otevřeně spolu sednout a vybudovat kompromis a systém soužití. Když si uděláte pověst, že jste spolehlivý a důvěryhodný, tak není co řešit. Pořád se budou politické strany střídat, ale bude to mít řád. Nebudou na sebe křičet a obviňovat se, že jsou lháři. Z toho nelze nic vybudovat, z toho, co se teď tady děje.
* LN Zajímalo by mě, kde se právě v Americe bere ta chuť chovat se k sobě hezky a společensky? Vlastně ani nemají aristokratickou vrstvu, která bývala vlajkonošem dobrých způsobů.
Já myslím, že aristokrati vůbec neukazují, jak se lidé mají chovat. Naopak většina aristokratů, které jsem potkala, si mysleli, že dobré způsoby jsou pro podřízené. Aristokraty bych nepoužívala za úplně vzorové. Ale ušlechtilost vychází zevnitř, a ne z titulu. Aristokracii můžete najít v nejmenších zdejších vesničkách. Mezi lidmi, kteří se k sobě chovají slušně. Nejvíc ale vidíme v novinách a časopisech, jak se lidé chovají, a to je urážlivé.
* LN Pojďme přejít více k vám. Pocházíte z významné české rodiny. Byla jste vedena od mala k dobrým způsobům?
Velice. Babička nebo tatínek se na mě jenom podívali a já jsem hned věděla, že něco dělám špatně. Až moc tvrdě jsem byla vychována. Svoji dceru jsem tak přísně nevychovávala. Oni se tím ale cítili povinní, protože jsem byla cizinec v zemi, která nebyla moje rodná. Proto chtěli, abych byla lepší než všichni ostatní, a nutili mě k tomu. Ten život nebyl ze začátku lehký. Tatínek přijel jako milionář a najednou byl bez peněz. To nebylo lehké. Ale dědeček se vypracoval ze skromné rodiny a stal se velkým bankéřem a založil si vlastní banku a to celé vybudoval sám, a nakonec za princip položil i život. To je věc, která celý můj život velmi ovlivnila. Člověk, který měl tu šanci prodat Němcům akcie Melantrichu od roku 1939 do roku 1942 a pětkrát jim řekl ne, až ho po heydrichiádě popravili. Věděl, že by České Slovo, které Melantrich vydával, padlo do rukou nacistů, a tak raději obětoval život. Otec pak pomáhal židovským rodinám. To jsou věci, které vám dají sílu.
* LN Není to na druhou stranu i trochu tíživé?
Myslím, že ne. Mám daleko k tomu, abych se doplavila do jejich vod. Ale našel byste plno dalších lidí, kteří byli ještě větší hrdinové. Našel byste příklady, které dají lidem sílu.
* LN Jak jste se dostala do Spojených států?
V roce 1947 byl můj otec pozván do Ameriky, aby doporučil, jak zvýšit import Ameriky. Přijel 1. ledna 1948 a měl se vrátit 13. března. 25. února se stalo, co se stalo. Ihned mu přišel telegram, aby se vrátil. Telegram psal bankovní ředitel pan Mareš, ale tatínek netušil, že měl pistoli u hlavy, když to psal. Babička to tušila a poslala tatínkovi telegram, že je špatné počasí, ať ještě zůstane v Americe. Tím mu asi zachránila život a určitě vězení. My jsme byli sledováni a pak jsme řekli, že jdeme navštívit tetu na Šumavě. Vystřídali jsme několik aut, a nakonec jsme přešli přes hranice. Z Německa jsme se dostali do Francie. Odtud jsem odcestovala do Ameriky. Maminka jela do Londýna s bratrem.
* LN Ve Spojených státech jste pak studovala diplomacii.
To až po dlouhé době. Napřed jsem byla na internátu, než za rok přijela babička, která se o mě mohla postarat. Pak jsem začala chodit do internátní školy ve Washingtonu a následně do další katolické střední školy a pak na vysokou.
* LN V rodině jste se snažili mluvit česky?
Ano, jenom česky.
* LN Pro diplomacii jste se rozhodla sama?
No víte, já jsem byla v druhém ročníku, který přijal ženy na diplomacii. Do té doby byla diplomacie zaměstnání, kde jste ženy nepotkal. Jako sekretářka ano, ale ne ve vyšším postavení. Takže ve třídě bylo pět set studentů a jenom dvacet žen. A tuším, že mezi nejlépe studujícími byly ženy. Pak jsem chtěla jít do diplomacie a nepovedlo se mi to, protože v tu dobu jste museli být americkým občanem deset let a já byla jenom sedm. Čirou náhodou člověk, s kterým jsem dělala pohovor, mi řekl, že má známého v Bílém domě, který shání asistentku. Tak jsem za ním šla a ještě ten den mě přijal. Diplomacie mě dále zajímala a za doby Johnsona jsem dostala nabídku místa v diplomacii na úrovni amerických států. Tak jsem zůstala až do Reagana. Pak jsem šla na ministerstvo zahraničí.
* LN V roce 1998 jste se rozhodla vrátit do České republiky, proč zrovna v tom roce?
Vrátila jsem se už v devadesátém prvním a v roce devadesátém druhém mě tatínek pověřil, abych se začala starat o vrácené nemovitosti na Šumavě. Tím jsem se zabývala, ale na druhé straně jsem měla malou dceru, která studovala v Americe, tak jsem přejížděla. V roce 1998 byla ve druhém ročníku na vysoké škole a už nežila doma, tak jsem viděla, že se můžu vrátit. Navíc tatínek byl těžce nemocný a chtěl umřít v Čechách. Tak jsem se s ním vrátila. Když jsem sem přijela, tak jsem nikoho neznala, musela jsem začít budovat kariéru od píky, říkala jsem si, co já budu vlastně dělat. Myslela jsem si, že budu dělat někde v hotelu. Pak mě napadlo, čeho je tady nedostatek, co já umím, co je mi přirozené a pochází od mé české babičky a já to můžu zase druhým vrátit - společenské chování. Tak jsem se do toho pustila.
***
Pracovní den Pokud přednáším, tak začínám ráno v deset a celý den až do šesti do večera nepřetržitě školím skupiny a osoby. I přes oběd mluvím. A když nemám přednášky, tak mám schůzky a různá vyřizování. Já mám asi pět živností, takže je toho vždycky strašně moc. Až do noci se pak kvůli časovému posunu věnuji komunikaci s Amerikou, a při tom se snažím dívat na zprávy a komentáře. Nejdu nikdy spát před dvanáctou a normálně vstávám před sedmou. Ráno si zacvičím a pak se pouštím do práce.
Něco navíc... Co ráda čtete? V posledních pěti letech nemám čas na věci, které bych četla ráda. Ráda čtu biografie, trochu politiky. Máte oblíbenou pohádku? Od své babičky mám vrytou Otec Kondelík a ženich Vejvara a také Babičku.
