První den v Lidových novinách jsem dostal za úkol napsat Poslední slovo, neboť na Petrušku Šustrovou spadlo včera lešení, naštěstí však je to silná a statečná žena, takže příští týden už zase bude na svém místě. Píšu to tedy za ni, protože však nežiju jako milá Petruška s kočkami, nemůžu se na ně obrátit o radu, o čem bych měl tak najednou psát.
Starý rutinér má však míti řešení vždy po ruce, takže když je někde první den, napíše tedy o tom, jaké to je ten první den. Protože se však zatím nic zvláštního nestalo, jen jsem uvíznul ve výtahu, vlezl na dámský záchod, polil si novou klávesnici kávou z hrnku kolegyně Machalické, spletl si několik lidí a jedné staré známé gratuloval k těhotenství, ve kterém přitom není a měla jen volnou halenku, jeví se mi ten první dnešek jako zcela obyčejný den, a kdyby nebyl státní svátek Čínské lidové republiky, ani by nestál za zmínku.
Musím proto sáhnout pro námět hlouběji a – tu se mi vynořuje v mlhách můj první den ve škole, protože kdybych se snažil dohlédnout ještě dál, už bych nemohl ručit za správnost zážitků, i když mám dojem, že si vzpomínám, jak moji mámu v osmém měsíci těhotenství vyplašil kůň a já jsem od té doby plachý a na koně jsem nikdy nevlezl. Na rozdíl ode mne si však tuto událost moje máma, která mne čekala, nepamatuje, ba ji popírá. Tak tedy do školy jsem nastoupil v řádném termínu jako šestiletý. Normalizace šla druhým rokem pokojnou cestou i přes naše sídlištní městečko, kde byla jedna jediná ulice, která byla pojmenována po V. I Leninovi, který by se ten rok dožil stovky, i když byl nesmrtelný a v ječný. I díky tomu byla atmosféra slavnostní a chvějivá. Já jsem byl jistě dobře oblečen, i když určitě ne přepjatě. Vím zcela jistě, že jsem měl pepitový klobouček se sojčím pírkem, které jsem našel v lese. Krátce předtím jsem dostal jako dárek od babičky první hodinky, takže jsem věděl, že jdu včas. Byl jsem samozřejmě doprovázen rodiči, kteří ještě žili spolu, i když otec zřejmě už měl něco za lubem, ale před sousedy a přede mnou předstírali, že jsme harmonická rodina. Před školou byl houf lidí a hrála tam dechová kapela složená z pionýrů, což byla chlouba školy. Naše soudružka učitelka se jmenovala Szabová, takže první intelektuální úkol bylo pochopit, proč se píše tak divně dvěma písmeny, když se to čte „sabová“. To samozřejmě přišlo na řadu až později, když někteří z nás dosáhli gramotnosti. Nevzpomínám si bohužel, co nám první den učitelka říkala, ale řekl bych, že to nebylo nic zvláštního, co by si člověk, i malý, nedovedl představit. Tedy, jak to bude všechno hezké a zajímavé, což upřímně řečeno úplně nebylo.
První den nás pustili ze školy dřív, jak se to snad dělá doposud a jak je to slušné. Možná jsme dostali i první úkol, ale nevím už, bylo-li to nalepit někam listí, přinést z domova strouhanku nebo klubíčko vlny, jak takové úkoly obvykle vypadají. Dal jsem si tedy opět pepitový klobouček na hlavu a šel jsem domů ulicí, která se jmenovala po tom zhoubci lidstva, a říkal si, že na to, že to byl první den, se nic zvláštního nestalo a ani to ve mně nevzbudilo žádné velké pocity. Asi jsem se však přesto docela těšil. Na tom se od té doby nic moc nezměnilo.
