Před třemi lety mi tahle patnáctiletá holka z Jižní Afriky řekla, že si první vlastní jídlo koupí v lednu 2011. To dodělá školu a začne pracovat jako dopravní policistka. Prý je to její novoroční předsevzetí.
Ptala jsem se tehdy, v létě 2008, co bude její rodina jíst do roku 2011. „To nevím,“ odpověděla prostě.
Všechny děti bez rodičů mají v Africe stejný, trochu bezbarvý a odevzdaný výraz á la „zas někdo přišel otravovat“.
Návštěv, při kterých do jejich chatrče z bláta nakoukne dospělý, soucitně povzdechne, „jak je ten AIDS krutý!“, a zas odejde, mají akorát tak dost. Bongi mě ale před lety pozvala dál.
Vím tedy, že ve všední den měla tahle mladistvá hlava rodiny jasno. Budíček v pět třicet, odnést svého ročního nemanželského syna na zádech tři kilometry k jakési prababičce, vrátit se pěšky domů, odvést dvanáctiletá dvojčata Lucii a Lukrécii do školy (pro jistotu, aby je cestou někdo sexuálně neotravoval), jít do své školy, učit se, ve čtyři zas vyzvednout syna a sestry. Pak úkoly a někdy trochu kukuřičné kaše k večeři. Starosti s nákupy odpadají, nakupovat není za co.
Bongina maminka umírala před pěti lety mnoho měsíců doma, v bolestech, potu a zápachu moči. Otce si už nikdo nepamatuje.
Už fakt, že tahle jihoafrická dospívající nepraštila se školou a dodělala dvanáct tříd, je fascinující. O kurzu pro policisty nemluvě. Mnoho dětí, jimž rodiče zemřou na AIDS, přestane do školy jednoduše chodit. Do děcáku se nevejdou, vláda se o ně nestará, na granty nemají nárok, letos jich je v JAR už milion a půl. Přijde hlad, čichání lepidla, krádeže, sex od deseti let a nakonec nákaza stejnou chorobou, kvůli které přišly o rodiče…
„Ahoj, tak jsem se stala tou dopravní policistkou,“ přišel mi novoroční e-mail.
Dát si novoroční předsevzetí se někdy vážně vyplatí.
O autorovi| Veronika Bednářová, reportérka Pátku
