Zítra uplyne 180 let ode dne, kdy Josef Ressel představil první šroubovou loď Úkolem císařského lesmistra bylo pěstovat dřevo pro lodi rakouského námořnictva. Josef Ressel to celý život činil kromobyčejně úspěšně (výčet jeho vynálezů v oblasti zeměměřictví, lesního hospodářství a dřevozpracovatelského průmyslu přesahuje rámec tohoto textu), během svého působení v Terstu si však tento rodák z Chrudimi našel i čas pozorovat ruch na moři.
Přitom nemohl přehlédnout jediný parníček, který tam jezdil. Jmenoval se Carolina a skýtal takové plavební nepohodlí, že cestující dávali přednost starým bárkám s plachtami. Proč? Kolesa, která ho poháněla, ponořovala svoje lopatky do vody s hlasitým plesknutím, při kterém se celá loď otřásla. Záběr lopatek značně kolísal podle zatížení lodi i jejího kolébání na vlnách a všechny tyto nepravidelnosti se nepříjemně přenášely na palubu.
„Pouhý vědecký zájem mě přiměl přemýšlet o vhodnějším způsobu pohonu parníků, než byl pohon lopatkovými koly... Nejvíce se mi zamlouval šroub, poněvadž jsem si představoval vodu jako šroubovou matici...“
Ressel měl v živé paměti lekce fyziky a mechaniky na lesnické akademii. Už před dvěma tisíciletími Archimedes zvedal vodu pomocí šroubové spirály. Když lze pomocí úseku Archimedovy spirály (šroubem, ve zkrácené podobě vrtulí) dopravovat vodu, proč by tak nešlo dopravovat i vodou?
Myšlenka uzrála během roku 1825. Od té doby Ressel pár let spal tři hodiny denně; po nocích přemýšlel, počítal, rýsoval. Potom přemluvil dva terstské obchodníky, aby mu půjčili člun a uhradili výrobu šroubu. Při zkoušce parní stroj chyběl, byl moc drahý, a tak šroub poháněli dva muži. Sotva vzali za kliku, člun se lehce rozjel... Pokus se tedy zdařil, přesto vynálezce sklidil posměch. „Ten bláznivý nadlesní chce vrtat do moře šroubem!“
Ressla to však neodradilo, stejně jako smrt první ženy: v únoru 1827 získává rakouský patent (postaru privilej), který vzápětí levně a za jeho podporu prodá bohatému terstskému obchodníkovi.
V přístavu se začal stavět jednadvacetimetrový dvoustěžník. Podle dřevěné sůvičky na přídi dostal jméno Civetta. Na něm Ressel jako první na světě umístil vrtuli mezi záď a kormidlo. Během dlouhého čekání na parní stroj, podle nařízení úřadů musel být vyroben v Rakousku, Ressel předvedl vrtuli v Paříži.
Kýženého investora se tam nedočkal, jen se poté ve Francii i v Anglii objevily věrné kopie jeho vynálezu. Ukázkou se ovšem finančně zcela vyčerpal. Aby měl na návrat, zařídil jednomu dřevaři továrnu na odbarvování dřeva podle vlastní originální technologie. Předpokládaje u jiných stejnou poctivost jako u sebe, učinil tak jen na základě rukoudání. Za dílo dostal 1000 franků (linka ročně vydělávala sto tisíc).
Dopoledne 4. srpna 1829 Civetta vyplouvá k úřední zkoušce. Na palubě veze čtyřicet lidí, stovky dalších přihlížejí na břehu. Loď plynule klouže po vlnách rychlostí až 11 km/h, všechny plachetnice i veslice brzy nechává za sebou. Pak ale nekvalitně vyrobenému parnímu stroji praská trubka... Loďařská lobby potom „z bezpečnostních důvodů“ dosáhne policejního zákazu veškerých dalších zkoušek.
Nespokojený mecenáš vypovídá smlouvu; teprve po letech soudních sporů jeho dědici vyplatí Resselovi 3000 zlatých. Tomu po zaplacení dluhů a soudních výloh zbude třetina.
