Když paleontologové ve zkamenělinách najdou malou rybu ve velké rybě, automaticky je napadne, že šlo o oběd, říká John Long z Museum Victoria v australském Melbourne. Ale může to být také omyl, který oddálí úžasný objev o 20 let.
To se stalo Johnu Longovi a jeho kolegům. Pracovali na nálezech z formace Gogo v západní Austrálii. V roce 1986 objevili asi 380 milionů let staré pozůstatky ryby ze skupiny pancířnatek (Placodermia). Ta podle ohledání patrně před smrtí a následnou fosilizací povečeřela.
Že může být všechno jinak, naznačil až další jedinec stejného druhu, kterého v Gogo Longova skupina odkryla v roce 2005. „Když jsem se na něj podíval, spadla mi čelist,“ řekl Long časopisu Nature. Nový objev také obsahoval „menší rybu“, ale její kosti nebyly ani rozdrcené čelistmi, ani poleptané žaludečními kyselinami.
Postupně bylo čím dále jasnější, že na novém exempláři jsou patrné stopy po zárodku vyvíjejícím se v těle rodiče. Paleontologové objevili zbytky pupeční šňůry, části kostry embrya a patrně i žloutku. Vědci se vrátili k exempláři z roku 1986 a i v něm našli stopy zárodků, tentokráte tří. Od té chvíle měla pancířnatka z Gogo vydlážděnou cestu ke slávě. Její popis včera zveřejnil jeden z nejvýznamnějších vědeckých časopisů Nature a zkamenělá matka je od stejného dne vystavena v muzeu v Melbourne.
Vědci asi 25 centimetrů dlouhou rybu pojmenovali Materpiscis („živá matka“) attenboroughi. Druhové jméno je na počest známého přírodovědce Davida Attenborougha, který jako první v 70. letech upozornil na naleziště rybích fosilií v oblasti Gogo. Známý britský popularizátor vědy je podle BBC „velmi, velmi polichocen“, že po něm paleontologové pojmenovali tak „zajímavého tvora“.
Materpiscis posouvá doklady o živorodosti přibližně o 200 milionů let dále do minulosti. Dosavadním rekordmanem byl patrně pravěký druha plaza (nikoliv dinosaura) mosasaur. Pro paleontology to patrně ale nebude úplným překvapením, protože některé znaky na fosiliích pancířnatek naznačují, že samci těchto ryb oplodňovali vajíčka přímo v těle samiček, a nikoliv až vypuštěná do vody jako u většiny moderních ryb. Podle Longova týmu tak měl materpiscis pozoruhodně vyvinutý systém rozmnožování srovnatelný se současnými žraloky či rejnoky.
