Takhle se přihodila má první nedobrovolná „návštěva“ v Bartolomějské ulici, kde sídlila Státní bezpečnost. Nejspíš proto jsem si průběh výslechu hned po návratu domů co nejpečlivěji zapsal: Vyvezli mě do druhého patra a vedli spoustou chodeb, až do nevelké kanceláře, dovolili mi, abych si svlékl kabát, a ten (naštěstí ne mě) pověsili.
Za stolem seděl silný, asi padesátiletý chlap, který mi nápadně připomínal Vítězslava Nezvala, zatímco bokem postával vytáhlý blonďáček. Chlap za stolem mě vyzval, abych se posadil, zadrmolil, že tu jsem podle zákona o SNB paragrafu toho a toho a hned mi položil první otázku.
„Co víte o zasedání Penklubu v Berlíně?“
Otázka mě překvapila. Odpověděl jsem popravdě, že nic.
„Víte, co to je Penklub?“ „Ano. Mezinárodní organizace spisovatelů. Jsem jejím členem.“ „Víte, kdo je jejím předsedou?“ „Heinrich Böll.“ (Teprve později při dalších výsleších jsem pochopil, že první otázky mají vždy vyslýchanému připadat nevinné, a že tedy odpírat na ně odpověď se zdá nesmyslné, nebo dokonce neslušné. Jenže jakmile si člověk připustí něco jiného, než že tyto otázky stejně jako celý výslech jsou neslušné, připouští svoje postavení vyslýchaného.) „Takže vy jste členem Penklubu! A jako člen ani nevíte, že bylo zasedání?“ Pokusil jsem se o vysvětlení: „Nikdo nás o tom neinformoval. Jen jsem o tom zaslechl v nějakých německých zprávách.“ (To byla nesmyslně vstřícná odpověď na něco, nač se ani neptali.) „A co jste v těch zprávách slyšel?“ „Nic. Že se konalo zasedání v Berlíně.“ „A o čem se tam jednalo?“ „To nemám tušení.“ „Tak vy nevíte, že byla založena zvláštní sekce spisovatelů v exilu na pomoc pronásledovaným spisovatelům?“ Odpověděl jsem stále ještě popravdě, že o tom nevím.
Nezval se podivil s přehnaně hranou ironií: „Tak vy to nevíte, ačkoliv jste členem. A víte aspoň, kdo byl zvolen do čela?“ Neměl jsem ani ponětí.
„Pavel Tigrid!“ (Vstal a začal chodit za stolem, aby zdůraznil, jak ho vzrušuje tohle darebáctví.) „Víte, že v Berlíně byla přijata rezoluce o českých politických vězních a ta zaslána soudruhu Husákovi a soudruhu Indrovi?“ „Ne, jak bych to mohl vědět?“ „Co víte o dopisu prezidentu republiky?“ „O jakém dopise?“ zeptal jsem, abych získal čas.
„Vy jste přece podepsal dopis prezidentu republiky!“ Chvíli jsem váhal a on vzal se stolu papír s naší peticí a zamával mi s ním před očima.
„Podepsal,“ připustil jsem.
„Co to bylo za dopis?“
„Byl to dopis, který žádal o milost pro politické vězně.“
„Kdo podepsal ještě ten dopis?“ „To si nepamatuju!“„Tak vy si nepamatujete?“ Začal řvát. „Kdo vám ten dopis přinesl?“
Konečně jsem se zmohl na protest. „Podívejte se, já nevím, jako co tu vlastně jsem. Protokol se nevede - a ten dopis byl naprosto legální podle petičního práva. Takže o tom nebudu vypovídat.“
Ozval se blonďáček za mnou ironicky: „Petiční právo! Co to je petiční právo?“
„To je právo zaručené v naší ústavě - obracet se na představitele státu se žádostmi a stížnostmi,“ vysvětlil jsem mu. „Učili jsme se o něm už ve škole.“ „Ano, takové právo tam je,“ připustil Nezval. „Ale nezdá se vám po tom, co jsem vám řekl o zasedání Penklubu, že vaše petice je něco jiného?“ „Ne!“ „Oni vypracovali rezoluci a vy jste honem pospíchali, abyste se pod ni podepsali.“ „Vždyť jsem vám říkal, že o tom, co na té schůzi bylo, jsem vůbec nevěděl.“ „Vy možná. Ale my víme, že celá tahle vaše petice byla přichystaná tam.“
Jako bychom nemohli mít vlastní rozum. „Tomu nevěřím,“ prohlásil jsem.
„Vy jste naivní anebo se tak tváříte. My o tom, kdo tu petici připravil, máme důkazy. Kdo za vámi přišel s tou rezolucí?“
Opakoval jsem, že o tom nebudu vypovídat. Byl to přece legální dopis prezidentovi.
„Tak proč o tom nechcete vypovídat, když si myslíte, že na tom nebylo nic špatného?“ „Právě proto.“ „Ale my se na to díváme jinak. My vám dokážeme, že to nebyla tak naivní akce. Tak proč jste podepsal ten dopis?“
„Byl jsem sám zavřený, představoval jsem si, jak těm lidem je, a bylo mi jich líto,“ pokusil jsem se zapůsobit na jejich city, jako bych předpokládal, že nějaké city mají. „Kdy jste byl zavřený?“ „Za války.“ „Za války odsuzovali nevinné. Vy si myslíte, že u nás byli odsouzení nevinní lidé?“ zeptal se Nezval výhružně. (...)
Nezval se opět vmísil: „Ano, trochu jsme odbočili,“ zase začal řvát. „Tak řeknete nám konečně, kdo za vámi přišel s tímhle papírem? Byl to Vaculík? Havel? Kliment?“ Mlčel jsem.
„A o čem jste se včera domlouvali u Klimentů? Myslíte, že nevíme, že jste tam včera byl?“ Mlčel jsem.
„Vy jste si tam upřesňovali - no, o čem jste se domlouvali?“ „Na to si nepamatuju.“ „Máte skutečně špatnou paměť.“ Blonďáček: „Není to spíše tak, že vy si nechcete pamatovat, pane Klíma? Kdo podepsal ještě ten dopis?“ „Nevím.“ „Já vám pomůžu. Na první straně se fixem podepsal Adolf Hoffmeister. Vzpomínáte si?“ „Ne, vůbec ne.“ „Kde jste byl naposled zaměstnán?“ Nechápal jsem, proč najednou změnili téma, přesto jsem odpověděl. „Přednášel jsem v Americe na univerzitě.“ „Dobře, dobře, ale tady.“ „Dělal jsem čtvrt roku sanitáře.“ „Tak kdo byl za vámi: Kohout? Vaculík?“
Byli naštvaní, Nezval řval. Ale mně bylo jasné, že nemají tušení o tom, že jsem byl jedním z těch, kdo podpisy sbíral. Udavač věděl jen o Vaculíkovi. Mlčel jsem.
Vtom vešel do místnosti další estébák, zjevně nadřízený, protože Nezval mu hlásil: „Tak pan Klíma se rozhodl, že nám nic nepoví.“ Ten nově příchozí jen tak ve dveřích prohodil: „Vy jste naivní, pane Klíma, vaši přátelé Vaculík, Kliment a Havel už nám stejně všechno řekli. Ti se vám potom vysmějou. A oč vám jde? Vždyť jste přece všichni dělali legální akci, ne? Vy jste si dobře spočítali, že za tohle vás nezavřeme.“ Dal za mými zády zřejmě pokyn, aby mě pustili, protože Nezval řekl: „Vy nám už toho asi moc nepovíte, tak to ukončíme, abychom nezdržovali sebe ani vás.“
V kanceláři v Bartolomějské ulici, kde sídlila StB, mi dovolili, abych si svlékl kabát, a ten (naštěstí ne mě) pověsili
O autorovi| Titulek redakce LN
