To naznačuje přinejmenším dvě věci: Má toho poměrně dost na srdci. a zároveň nepochybuje o tom, že cokoli má na jazyku, stojí také za otištění. Naprostou většinu ze svých padesáti knih napsal nebo se na nich alespoň autorsky podílel jako vrcholný politik. už tím se stává nepřehlédnutelnou postavou nejen mezi žijícími prezidenty a ministerskými předsedy, ale i státníky, panovníky a despoty minulosti. Jistě, i mezi nimi bychom našli mnohé literárně činné postavy, namátkou třeba archonta solóna, který už v šestém století před Kristem budoval v athénách demokracii a zároveň psal básně, či Julia caesara, jenž vedle šíření Říma dokázal napsat Zápisky o válce galské, nebo Napoleona Bonaparta, který byl autorem jak ryze odborných pojednání (Zápis o rozmístění děl při vrhání bomb), tak různých politických, historických a filozofických esejů a spisovatelem beletrie (román Clisson a Eugénie).
Jestli bychom ale mohli Václava Klause co do šíře záběru, myšlenkové originality často předbíhající svou dobu a publikační plodnosti skutečně přirovnat knějakému státnickému protějšku, pak musíme skončit u Benjamina Franklina. Jistě, náš prezident není (přesněji – dosud nezačal být) vynálezcem jako pan Franklin, který dal světu bifokální brýle, hromosvod a Franklinova kamna. ale oba měli společné to, že patřili k otcům zakladatelům nového demokratického státu. Je také jisté, že Franklinovy eseje o protestantské etice, z níž nakonec vzešly hodnoty kapitalismu, jsou myšlenkovému světu českého prezidenta blízké. Navíc, kdyby Benjamin Franklin žil v dnešní době, nepochybně by nezůstal stranou debaty o globálním oteplování.
Zatím poslední kniha Václava Klause Zápisky z cest doplňuje vytištěné prezidentovo dílo o cestopisné reportáže a přemítání – vznikla z přirozené Klausovy „frustrace, že o cestách prezidenta (dříve premiéra či předsedy sněmovny) skoro nikdo nic podstatného nenapíše“. a soudě dle názvů cestopisných článků, které psal pro deník Právo (Neskutečná velikost Sao Paula, Nekonečná velikost Pacifiku...), a strhujícího líčení prostředí („sedím na veliké terase našeho pokoje, píšu tyto zápisky a ohlušuje mne křik papoušků.“) je o místo Václava Klause v dějinách cestopisné literatury předem postaráno.
Jakkoli je však autorská stopa našeho prezidenta mohutná, některé literární polohy se do ní dosud neotiskly – a to je škoda. Například intimní lyrika v jeho díle citelně chybí. Přitom názvy některých prezidentových knih (Modrá, nikoli zelená planeta nebo Proč jdu znovu do toho?) k básnivosti vyzývají. a tak berme knihu Zápisky z cest jako příslib, že i do těchto poloh český prezident někdy během své druhé padesátky zasáhne. ?
O autorovi| Připravil Ondřej.
