Problém pramenů Autoři přebírají dobový termín „agenti chodci“. Šlo většinou o mladé až velmi mladé muže, kteří se nechali zverbovat v uprchlickém táboře některou ze západních tajných služeb (americkou, britskou a v menší míře též francouzskou) a ilegálně se přes zelenou hranici vrátili zpět do Československa se zpravodajskými úkoly. Již z tohoto vymezení je zřejmý základní problém celé práce: archivní dokumenty západních tajných služeb nejsou pro historické bádání k dispozici. O jejich činnosti jsme tak informováni jednostranně, útržkovitě a zkresleně na základě materiálů, které z různých zdrojů získala StB či vojenské zpravodajství. Kromě Karla Zbytka, který pracoval v exilové špionážní organizaci CIO, podřízené britské rozvědce MI 6, neměly československé tajné služby mezi svými protivníky žádného významného agenta, čímž kvalita získaných informací samozřejmě značně trpěla.
Autoři se snažili využít všechny dostupné informace, byť nejsou vždy zcela důslední a pomíjejí např. některé důležité žijící pamětníky. Základním pramenem jsou jim výslechové protokoly zadržených agentů, doplněné o soudní, vězeňské a další spisy represivního aparátu. Tyto materiály z konce 40. a první poloviny 50. let, kdy byla většina agentů chodců zadržena a souzena, jsou však krajně nespolehlivým zdrojem. Pejčoch s Tomkem sice na řadě míst manifestují svůj odstup od informací o kriminální činnosti vyšetřovaných, na druhé straně ale celou odbojovou činnost líčí právě na základě doznání učiněných mnohdy na mučidlech StB. Otázkou, do jaké míry jsou fakta v doznáních zkreslená snahou vyšetřovaných říci co nejméně či do jaké míry jde o volné fabulace vyšetřovatelů, kteří mnohdy vytvářeli opoziční skupiny zcela dle své libovůle, se autoři příliš netrápí.
Profil agenta chodce Základem knihy jsou životopisné črty dvaačtyřiceti popravených agentů. Největší pozornost autoři přirozeně věnují činnosti, za kterou byli odsouzeni. Až na několik výjimek se Pejčoch s Tomkem vyhýbají analýze činnosti represivního aparátu; dozvíme se tedy většinou, že agent byl odsouzen státním soudem, ale již nikoli jména prokurátorů či soudců, kteří ho na šibenici poslali. Výjimku představuje monstrproces s osmi kurýry v lednu 1952, v němž bylo pět osob odsouzeno k smrti. Na jeho organizaci se významně podílel důstojník StB Milan Moučka (1922–2009). Autory citované dokumenty by zřejmě stačily k estébákově obžalobě, všechny pokusy o jeho stíhání po roce 1989 však vyšly do ztracena.
Ze shromážděných biografií si můžeme sestavit jakýsi ideální typ agenta chodce. Hrdinů bez bázně a hany mezi nimi bylo poskrovnu. Většinou pocházeli z nižších vrstev a často z narušeného rodinného prostředí. Nezanedbatelná část z nich měla za sebou kriminální či násilnickou minulost. Extrémní případy v tomto ohledu představují Miloslav Choc, který v lednu 1946 zastřelil německého civilistu a v roce 1948 také pravděpodobně komunistického funkcionáře Augustina Schramma, bývalý příslušník SS Alexander Lehotský nebo válečný zločinec Jozef Rojko, který se jako člen Pohotovostního oddílu Hlinkových gard podílel na masakrech civilistů na Slovensku.
Nezištná vlastenecká motivace vedoucí ke spolupráci se západními tajnými službami zřejmě u zkoumaného vzorku nepřevažovala. Podmínky v utečeneckých lágrech byly neutěšené a deprimující, šance odejít do Spojených států či dalších zámořských zemí zpočátku velmi nejistá. Většinu tak zlákala finanční odměna nebo příslib urychleného vyřízení azylových formalit. Mnozí také s kurýrní cestou pro tajnou službu spojovali své čistě soukromé zájmy, od návštěv příbuzných po nákup v Německu výhodně zpeněžitelného zboží, například bižuterie nebo cigaretových papírků.
Do spárů StB se agenti chodci dostávali většinou vlastní neopatrností nebo nešťastnou náhodou. Někteří byli zatčeni při první cestě ještě v pohraničí, jiní uskutečnili desítky úspěšných přechodů nebo pobývali v zemi celé měsíce. Přestože dobová propaganda líčila západní agenty jako krvežíznivé zabijáky ve službách imperialismu, případy, kdy někoho zabili, jsou spíše výjimečné, protože jejich cílem bylo nenápadně plnit zpravodajské úkoly. Na popraviště se pak dostali nejen ti, kteří někoho usmrtili nebo provozovali svou činnost dlouhodobě, ale i řada bezvýznamných pěšáků studené války zadržených krátce po překonání hranic. Zřejmě pro výstrahu.
***
Ivo Pejčoch, Prokop Tomek: Agenti chodci na popravišti. Kurýři západních zpravodajských služeb popravení v letech 1949–1958. Svět křídel, Cheb 2010. 343 stran.
O autorovi| PETR ZÍDEK, redaktor LN
