Je trochu zvláštní, že první československý premiér se až loni dočkal prvního českého kritického životopisu. Autorkou zdařilé knihy je mladá historička Martina Lustigová (* 1978), která se Kramářem zabývá již od studijních let.
Biografie potvrzuje, že Karel Kramář (1860-1937) byl v české politice výjimečnou, snad dokonce trochu výstřední postavou. Na rozdíl od většiny zdejších politiků byl celý život hmotně zajištěn díky rodinným podnikům, v politice nezbohatl, ale naopak zchudl. Kromě politiky vlastně nikdy nic jiného nedělal. Do říšské rady byl poprvé zvolen hned po dovršení tehdy nutného věku třiceti let, v československém Národním shromáždění zasedal od roku 1918 do své smrti. Kromě majetku, vzdělání, evropského rozhledu a dokonalé znalosti několika cizích jazyků byl pro politickou kariéru vybaven také velkým charismatem a brilantními řečnickými schopnostmi.
Kramář měl pro politickou činnost několik zásadních handicapů. Byl příliš emocionální, nepraktický idealista, občas dokonce bláhový snílek, neměl žádný smysl pro drobnou organizační či úřední práci. Když ho za války jen smrt císaře zachránila před popravou za vlastizradu, stal se z něj národní hrdina. Tento politický kapitál však promrhal velmi rychle. Jako premiér řídil vládu jen několik týdnů a pak odjel na měsíce do Paříže na mírovou konferenci, kde se angažoval především pro mezinárodní intervenci v Rusku. Přesvědčen o správnosti svého stanoviska, nevnímal, že věc nezajímá velmoci a dráždí domácí veřejné mínění. Svou bláhovost potvrdil po nucené demisi, když jako soukromník odjel za bílým admirálem Děnikinem s vlastním návrhem ruské ústavy.
Kramářův pád byl jedním z nejhlubších v dějinách české politiky. „A nutno dodat,“ píše autorka, „že si jej beze zbytku zavinil sám svou politikou, neprozíravostí, naivitou a fanatismem v ruské otázce.“ Po roce 1919 již byl jen řadovým poslancem bez většího vlivu, jako velmi ješitný člověk to těžce nesl, zahořkl a svou politickou pozicí se přibližoval k extrémním stranám.
Kniha Martiny Lustigové trpí častým neduhem prací mladých historiků: je příliš poplatná pramenům. Dlouhé citace jsou úmorné, rozpaky vzbuzuje také autorčina tendence dovysvětlovat pointy, které jsou z citací zřejmé. Diskutabilní je také koncepce, kdy se v podstatě chronologicky vedené líčení mění v tematické průřezy typu Kramář a Rusko, Kramář a Němci či Kramář a prvorepublikový politický systém. Ty jsou navíc zpracovány způsobem, který stylem připomíná seminární práce.
Přes všechny nedostatky je však práce objevná. Snad se díky ní vrátí Karel Kramář do obecného povědomí jinak než jen jako první majitel luxusní vily proti Pražskému hradu, v níž dnes sídlí čeští premiéři.
VYŠLO ČESKY
Karel Kramář. První československý premiér
Martina Lustigová Vydalo nakladatelství Vyšehrad, Praha 2007. 363 strany
