Sobota 21. května 2022, svátek má Monika
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Prvním ministrem škol měl být Palacký

Česko

Najít vhodného ministra školství nebylo zřejmě snadné nikdy. A jak ukazuje historie tohoto úřadu, hledají se noví ministři dost často. Jen od listopadu 1989 máme už třináctého.

Tak tu máme dalšího ministra školství. Mladého, sympatického, nezkušeného, a někteří dokonce tvrdí, že zbytečného. Ano, už se objevily pochybnosti, jestli je tato funkce vůbec nutná. V té souvislosti není od věci připomenout si trochu historie. Ministerstvo školství tu nebylo odjakživa, ale je tu dlouho. Zřízeno bylo už v roce 1848, ovšemže v rámci rakouské monarchie. I tehdy se ministr hledal dost těžko.

Málokdo ví, že prvním, komu byl tento post nabídnut, byl český historik František Palacký. V diskusích císařské rady převládl tehdy názor, že by bylo nanejvýš vhodné, aby do funkce ministra byla jmenována osobnost obecně známá a vážená, která by reprezentovala slovanské národy říše.

„Nebažím po další cti“

Palacký byl překvapen, a když ho telegraficky povolali do Vídně, vymínil si čas na rozmyšlenou. Den po rozmluvě s designovaným premiérem mu předložil dokument, v němž uvedl důvody, proč nabízený post odmítá. „Nebažím po jiné cti leč po té, abych byl a slul mužem poctivým... Mám-li býti ministrem, musím především míti zření k tomu, je-li mé přesvědčení, mé politické vyznání přiměřeno úřadu, ve který se mám uvázati.“ Dalším kandidátům tak nastavil vysokou laťku. Prvním ministrem školství, v tehdejší dikci ministrem vyučování a kultu, se pak stal hrabě Lev Thun. Během jeho funkčního období se udály významné reformní změny. De facto byla tehdy zavedena maturitní zkouška. V roce 1855 byla ale činnost ministerstva utlumena a všechny jeho kompetence přešly na ministerstvo vnitra. Obnovení ministerstva vyučování a kultu si vyžádaly až nové podmínky po vytvoření dualistického Rakousko-Uherska v roce 1867.

Pryč s rákoskou

Z galerie rakousko-uherských ministrů vyčnívá Leopold Hasner, rodilý Pražák, který v roce 1869 předložil na svou dobu velmi moderní školský zákon. Jeho součástí bylo prodloužení povinné školní docházky ze šesti na osm let. Něco takového bylo v Evropě tehdy vzácností. Byl to zřejmě také Hasner, kdo přispěl ke zrušení tělesných trestů, i když k jejich oficiálnímu zákazu došlo až v roce 1870 za ministra von Stremayera. Jediným Čechem, který za Rakouska stanul na postu ministra školství, byl literární historik a jazykovědec Josef Jireček, zeť Pavla Jozefa Šafaříka. Ve funkci však strávil jen šest měsíců v roce 1871. Po vzniku Československé republiky v roce 1918 se ministři školství střídali často. Za dvacet let existence předmnichovské republiky jich vzdělávací resort spravovalo celkem patnáct. Prvním byl Gustav Habrman. Původně soustružník a řezbář, později redaktor a politik chápal svoji funkci především jako politickou. Odborné řízení školství přenechával státnímu sekretáři profesoru Františku Drtinovi. Ten si sháněl další spolupracovníky slovy: „Jsem státním sekretářem, tj. vlastním resortním ministrem, a budu Vás velmi mnoho potřebovat.“ Obecné představy o mimořádné kvalitě našeho předválečného školství jsou spojeny spíše se slovenským politikem ve funkci ministra Ivanem Dérerem. V jeho funkčním období pracovaly na koncepci vzdělávání reformní komise. Dérer prosazoval, aby při jejich sestavování nehrála roli politická příslušnost členů, ale odbornost. Válečná léta byla neblaze poznamenána především činností ministra Emanuela Moravce, který byl nejvýraznějším představitelem kolaborace s německými okupanty. Pátého května 1945, když vypuklo povstání, spáchal sebevraždu. Z poválečných ministrů školství je nejznámější Zdeněk Nejedlý, který stál v čele školství dvakrát. Poprvé bezprostředně po válce, podruhé po únoru 1948. S jeho jménem je obvykle spojován termín „jednotná škola“, tedy rušení víceletých gymnázií, do nichž nastupovaly děti již po páté třídě. Je však třeba říct, že o jednotné škole se vážně uvažovalo už před válkou. Symbolem úpadku českého školství by mohl být spíš František Kahuda. Mezi studenty kolovalo heslo „dejte nám Kahudu, dáme mu na hubu“. Se jménem ministra Císaře, který působil počátkem 60. let, jsou naopak spojovány určité liberalizující tendence, na které razantněji navázal Jiří Hájek.

Množiny zavedl Vondruška

V letech, kdy byli v ministerské funkci úředníci stranického aparátu Josef Havlín a Milan Vondruška, se začala uskutečnovat takzvaná nová koncepce vzdělávání, kterou měla řada rodičů spojenu především s množinovou matematikou. Vondruška zřejmě drží rekord co do délky ministrování. Na svém postu vydržel třináct let. Spoluautorka tohoto textu s ním tehdy dělala o reformě rozhovor a byla poněkud překvapena, že o podstatě změn ministr mnoho neví. Tiskový mluvčí, který byl interview přítomen, jí za jeho zády naznačoval, ať se nediví nahlas. Ve vedlejší místnosti pak řekl: „On je to jinak hrozně hodný člověk.“ Listopadové události roku 1989 zastihly ve funkci ministryně lékařku Janu Synkovou. Tu později vystřídal opět lékař Milan Adam. Nebyl ve funkci dlouho, stačil však vrátit do hry víceletá gymnázia. Přihlásil se tak k prvorepublikové tradici, ale dnes je zřejmé, že to bylo poněkud překotné opatření, o jehož prospěšnosti odborníci pochybují. Do jisté míry kontroverzní osobou byl i jinak velmi vážený muž Petr Vopěnka. Učitelům se nelíbilo, že se o nich šmahem vyjadřoval jako o lidech spjatých s komunisty. Nejmladším ministrem byl vedle současného ministra Ivan Pilip, jemuž bylo v době nástupu do funkce devětadvacet. Proti třicetiletému Ondřeji Liškovi měl však výhodu, že už od svých sedmadvaceti pracoval na ministerstvu jako náměstek. Od roku 1989 vydržela v ministerském křesle nejdéle Petra Buzková, nejkratší dobu v něm pobyli Milan Adam, Jiří Gruša (kterého velmi brzy po nástupu do funkce sklátily žaludeční vředy - možná ze stresu) a Jan Sokol.

***

František Morkes pracoval v Pedagogickém muzeu J. Á. Komenského, zabývá se historií vzdělávání

Ministři školství

po listopadu 1989

1. Milan Adam

5. 12. 1989 - 27. 6. 1990

2. Petr Vopěnka

29. 6. 1990 - 2. 7. 1992

3. Petr Piťha

2. 7. 1992 - 27. 4. 1994

4. Ivan Pilip

2. 5. 1994 - 2. 6. 1997

5. Jiří Gruša

3. 7. 1997 - 2. 1. 1998

6. Jan Sokol

2. 1. 1998 - 22. 7 1998

7. Eduard Zeman

22. 7. 1998 - 15. 7. 2002

8. Petra Buzková

15. 7. 2002 - 4. 9. 2006

9. Miroslava Kopicová

4. 9. 2006 - 8. 1. 2007

10. Dana Kuchtová

9. 1. 2007 - 4. 10. 2007

11. Eva Bartoňová

(nejmenovaná, ale pověřená)

4. 10. 2007 - 2. 11. 2007

12. Martin Bursík

(pověřený)

2. 11. 2007 - 4. 12. 2007

13. Ondřej Liška

od 4. 12. 2007

Symbolem úpadku českého školství v 50. letech je František Kahuda. Mezi studenty kolovalo heslo „dejte nám Kahudu, dáme mu na hubu“.

Autor:

Půst, občas večeře, čtyři kávy denně. Jak jíst podle výživového poradce Havlíčka

Premium Strava ovlivňuje nejen naši váhu či kondici, ale i náladu a zdravotní stav. Ostatně až dvě třetiny všech nemocí mají...

Vláda má 20 korun z každého litru benzinu, říká šéf sítě levných čerpacích stanic

Premium Nikoho nenechají na pochybách, že tohle je nízkonákladová firma, kde se nehýří. Okázalost tu nemá místo. Spolumajitel...

Všechno vymyslela Škrlová. Je to hlava manipulace, říká režisér Síbrt

Premium Před patnácti lety Česko šokovala kuřimská kauza. Týrání malých chlapců nejbližšími příbuznými i podivná role „Aničky“....

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Mohlo by vás zajímat