Praha. Dopravní podnik. Česká pošta. Samé P, samé problémy. Nikdy nic nefunguje. Je to pořád dokola, opakuju se. Ale já pořád naivně čekám, že to někdy fungovat bude. Ano, metro sice ještě pořád jezdí včas, ale nechtějte zažít hromadnou akci typu vojenská přehlídka nebo novoroční ohňostroj. Jenom jednou, jednou, jedinkrát, smutně koukám...
Pošta je kapitola sama pro sebe. Od 1. ledna potichoučku zpřísnila podmínky pro doporučené zásilky. Věci tlustší než pět centimetrů už můžete poslat jenom jako balík - a ten stojí dvakrát tolik (jen tak mimochodem). K tomu si z aut sundali provokativní „Dnes podáte, zítra dodáme“. Věděli proč. Takový balík totiž doručují čtrnáct dní. Ano, čtete správně, čtrnáct dní. A to prosím z města, které je od Prahy vzdálené asi 40 kilometrů. Kdybych si tam pro to šla pěšky, tak to bude rychlejší! Nehledě na to, že už jsem chtěla těm nebohým lidem, kteří mi balíky posílali, začít vyhrožovat, proč to neposlali, kde to jako je?
Přemýšlela jsem, co asi s takovými balíky dělají. Z podací pošty je odvezou na třídění kamsi na Moravu, tam týden třídí, převezou do Prahy na třídění, další týden a na mou poštu, kde je dostanou na starost balíkáři. Balíkáři nemají klíče od vchodu, takže píšou rovnou oznámení, druhý den ho přinese pošťačka. Opravdu zajímavý systém. Potřebovali by konkurenci jako sůl. Mně osobně by bohatě stačilo, kdyby občas zkusili něco doručit, na přepážce mi odpověděli na pozdrav a balík doručili do týdne. Chci toho moc? Obávám se, že má naivita je opravdu věčná.
Horská idylka A tak jsem z Prahy utekla do hor. Aspoň na týden. Klid, žádná pošta, žádná MHD, žádné problémy. Těšila jsem se hlavně na tmu a absolutní ticho. Noc v Praze, to je oranžový nádech z pouličního osvětlení a billboardů, ožralové a tramvaje. Noc na vesnici, to je černočerná tma, kde si nevidíte ani na vlastní ruku, plus ticho. Přijedeme na chatu, ubytujeme se a zjistíme, že přímo naproti oknu je lampa a naše známé oranžové světlo, pod okny silnice. Úplně jako doma, no to je krása!
Druhý den jedeme nakupovat a sháníme mimo jiné houskový knedlík, mrkev, masox, nějaké maso (nejlépe z masny). Věci relativně běžné, normálně k sehnání. Ne tady. Ve dvou supermarketech jsme na ně nenarazili. V prvním neměli skoro nic, rychle pryč. V druhém jsme sehnali masox, místo knedlíků a mrkve prázdné díry. Přidružená masna měla samozřejmě zavřeno. Už jsme chtěli pomalu rezignovat, když tu se objevil třetí supermarket. Měli mrkev! Maso jsme vzali vakuované (jak jsme se dozvěděli od domorodců, fungující masnu tu v neděli nenajdeme). V chladicím pultu se krčil poslední houskový knedlík s pochybnou hnědou skvrnou. Tak knedlík prostě nebude, když ho tady musí mít všichni k obědu!
Asi bych si měla rozmyslet to stěhování na vesnici (městys, je to městys). Zhýčkaná nonstop otevřeným hypermarketem 300 metrů od baráku už vidím, jak budu nadávat a následně brečet nad těstem na houskové knedlíky. Už chápu, proč na vesnici mají všichni ty obrovské mrazáky nakřečkované jídlem. Proč si pěstují vlastní zeleninu a kupují půlku prasete. Vždyť ten městys (nevíte někdo rozdíl obec - městys? Na co je to dělení dobré?), kam se chci stěhovat, nemá snad ani vlastní samoobsluhu a nejbližší supermarket je nejmíň deset kilometrů daleko.
To bude ještě legrace!
O autorovi| Petra Doubková, http://petulka.bigbloger.lidovky.cz
